Dobrý večer, snažila jsem se pročíst příspěvky, ale z časových důvodů nemůžu projít všechny. Možná tu podobný názor jako můj už zazněl. Nejsem rodinný typ, ale možná se k němu dopracuji, protože ačkoli t domu byly předpoklady pro vytvoření rodiny malé, nikdy jsem neplánovala žít s někým "na hromádce". S manželem jsme se brali až po mé vysoké škole, kdy jsem věděla, že je to ten pravý a čekali jsme na sebe do svatby. Teprve potom jsme začali vytvářet svůj domov a baví nás to dodnes , i když starostí přibylo a rodina se nám rozrostla podle našeho přání. Naše manželství je lepší, než bych si dokázala představit. Samozřejmě mráčky se najdou a nejsme vždycky mírní a usměvaví,nemáme to v povaze
.
Po začátku společného života-po svatbě- jsme po té změně byli jako znovu zamilovaní. Myslím, že změna je to, co postrádá většina dvojic, které si společný život vyzkoušely se vším všudy, a proto nevidí důvod se ani vzít, a s potěšením čtu mezi některými příspěvky, že i tak u některých změna přichází.
Myslím si taky, že pokud spolu žije dvojice dlouhou dobu na zkoušku, že se tak dobře nepoznají, jako když spolu"jen" chodí. Protože se soustředí na jiné věcí. Sexuální život je závazek sám o sobě, i když si to každý nemyslí.
Samozřejmě můžete vznést spoustu důvodů, které vás vedou k jinému rozhodnutí. Já mám kromě mé zkušenosti také zkušenosti mých kamarádek, některé jsou věřící, i dvě nevěřící, které na společný život s manželem počkaly dokonce do svatby, a rozvody, nevěra či nespokojenost v manželství neznají.