Moc gratuluji k překonání této veliké zkoušky. Vím o čem píšete, a moc dobře znám ty pocity beznaděje až zoufalství s věčnýma otázkama PROČ..., my to prožívali 10 týdnů. Těžko někomu popíšete své pocity když přijdete a ikubátor vedle nestoji protože mimi (se stejnou diagnozou jen o 200g memší a 2tt mladší) umřelo a už vůbec si nechcete připusti že se to mohlo stát vám. Je to obrovská zátěž jak pro vztah ta pro každého zvlášť, nemůžu říct že vím jak jste se cítila, protože to neví a nevím ani co prožíval můj manžel přezto že ho znám. Ale můžu Vám přát ať si užíváte každý den s vašim malým pokladem i manželem, po takové zkoušce si to jen zasloužíte. Ono se to nezdá, ale i ty naši taťkové si zaslouží pochvalu když to s námi zvládli, vždyť měli dvojitou starost o nás (maminy) i o ty naše drobečky, i když se tak občas netvářili.