Přidat názor k článku Vyznání lásky: Chci se s tebou zadlužit

Monty, tak já si opravdu nedovedu představit, že bych psychicky vydržela bydlet jen v garsonce, možná ani ve dvou, natož s dítětem. Každý z nás potřebuje čas od času někam "zalízt" a to v garsonce dost dobře nejde. Taky si neumím představit, že bych pořád byla v jedné a téže místnosti, budeš se divit, ale já mám ráda tu možnost, že jsem chvíli tam a chvíli tam, potřebuju asi trochu změnu. Navíc vykládej dítěti, že si rodiče nechtějí brát hypotéku, a ono se tedy musí uskrovňovat v koutku jakési garzonky, nemajíce si ani kde hrát. Hele, z praktickýho hlediska. Máme spoustu knížek, které by se asi nevešly ani do (běžné panelákové) dvaplusjedničky, a to si piš, že bychom je vyhazovali jen dost neradi (kor já jsem na nich skoro závislá). Většinu útlého dětství (pokud jsme byli doma) dítě strávilo hraním na podlaze. Od stavění měst, ježdění s autíčky až po stavění vláčkodráhy. Domnívám se, že to ke svému vývoji potřeboval víc jak na vlastní oči vidět protinožce - a to si piš, že v garsonce by na něco takového NEBYL prostor. Teď má ve svým pokoji houpací pytel, žebřiny a vysokou širokou postel, pod níž si plánuje umístit panel železnice. Aspíkovi těžko vysvětlíš, že ne, že jemu se jeho největší sen nikdy nesplní, neb maminka s tatínkem raději investují do shlédnutí egyptských pyramid než do pořádnýho bytu s dětským pokojem. Tož tak.

Jo, to, že se Ti příčí splácet měsíčně skoro třicet tisíc, je celkem pochopitelné, člověk musí myslet na své možnosti a nedělat ptákoviny. My taky obětovali svůj sen - nový pěkný domeček se zahradou v našem městě, a raději zvolili panelákový byt, abychom měli celkem rozumnou částku splátky. I bydlení je o kompromisech, málokdo má na to, aby si splnil své sny do puntíku.