Přidat názor k článku Maminko, já jsem se ti chtěla narodit.

Na Rodinu chodím asi tak 4 roky. Ze začátku jsem byla ráda, že
jsem našla sever, který mě zajímá. Nejsem žádná vášnivá diskutářka a moc často se do diskuse nepouštím. Jak jde čas a odrůstá mi dítě, valná část diskusí mě už moc nezajímá, protože již neřeším dudlíky, plíny, prsa, pláč, - zkrátka věci, které jsou samozřejmě žhavé pokud je dítko malé a člověk je prostě řešit musí a neví si rady. Dále nejsem typ, který by řešil tímto způsobem třeba partnerské vztahy, to ne. Zajímá mě samozřejmě téma pro mě důležité, neboť i my jsme si našeho synka nepřivezli z porodnice, ale z kojeneckého ústavu.
Moc toho na Rodině na toto téma není a nejraději ze všeho jsem četla příspěvky Macešky, protože byly věcné a přesto v nich bylo spousta citu a prožitých zkušeností. Rozhodla jsem se ale, že sama přispívat ničím nebudu, protože diskuse typu - držím palečky a přeju hodně štěstíčka a obdivuju vás atd. pro mě nejsou v ničem přínosné. Přínosem by pro mě byl člověk s podobným prožitkem a zkušeností. Z tohoto článku jsem bohužel také nenačerpala žádnou inspiraci. Ano je krásné spasit a zvednout malého človíčka, je nesdělitelné pozorovat, jak rozkvete a bere lásku a sám se jí učí dávat, a pokud je v rodině, kde se věří - proč ne. Jen článek mi připomíná spíš oslavu boží existence než cokoli jiného. Jak teď zjišťuji, je to, když je váš adoptivní potomek malý a bezmezně vás miluje pouze a jen začátek dlouhé cesty, na jejímž konci je jeho vlastní integrita a jeho vlastní místo v lidském společenství.
A jestliže jsem byla zpočátku eurofická a nekritická, teď musím přiznat, že překážek na té cestě je a bude spousta. Každý chceme znát své místo na světě, odkud pocházíme, kdo nám dal život. A i když svému synovi budu vždy oporou a pomůžu s hledáním jeho kořenů, jsem už teď přesvědčená, že si projde své než se mu podaří být si jistý sám sebou a tím, co je pro něj v životě důležité. Ale to s článkem ani tak nesouvisí.
Udivuje kolik netolerantosti se v diskusi objevuje, i když musím přiznat, že mentorování typu "jediná cesta " atd. je mi taky
tak trochu proti srsti. Jeli bůh to, že žiju podle nějakých svých zásad, že je neporuším a jsem vnitřně pevná, že si uvědomuju pomíjivost všeho, pak v něj věřím a chci s ním životem jít. K tomu nepotřebuju zbytečné řeči ani cokoliv jiného.