ale myslím, že pokud jsi rozhodnutá mimčo si nechat, tak by sis později vyčítala že jsi se nechala přesvědčit okolnostma. "když se chce, všechno jde" podle mně pořád platí. otázka je jak moc nechce manžel. my teď taky čekáme malé neplánovče, ale v opačné situaci, raubíř má 8 měsíců a stále (2 roky
) čekáme až se nám dostaví bydlení a budeme moct vypadnout z garsonky.
fakt bych se spolíhala na vlastní pocity, děti si zvyknou jako už asi zvyklé byly, s jedním mrňousem doma je člověk taky volnější a nabízí se více řešení. co se týká plavání - co změnit zdravotní pojišťovnu? ad práce - nelze třeba částečně pracovat z domu? vzdělávání bych nevzdávala dopředu, chce to zkusit co půjde, když ne tak ne, taky dělám druhý rok VŠ a zatím se to vždycky nějak udělalo.
chápu že jsi se těšila do práce a že si budeš připadat trapně že zase odcházíš, ale jsou fakt důležitější věci než práce. třeba vlastní svědomí.
p.s. na interrupci jsem byla v 18ti, dá se to přežít, ale dnes už vím jaký to je držet v náručí právě narozenýho mrňouska, bylo by to mnohem mnohem těžší.
p.p.s. doporučuju shlídnout český film Tajnosti, třeba pomůže:)
přeju hodně síly ať se s manželem rozhodnete jakkoliv