Přidat názor k článku Bude nás pět?

Milá Metty, rozhodnutí je jen na tobě, ano, vše má své pro i proti. Já řešila to samé,byla jsem na MD se třetím dítkem (a to jsem otěhotněla dva měsíce po nástupu do nového zaměstnání), holčičce bylo 17 měsíců. Taky mi bylo hrozně trapně, jak to vysvětlit v práci, když už jsem takhle s nimi "vyčůrala" poprvé. Řešila jsem, jestli to zvládneme - finančně i já zdravotně (další dítě mi už dr. nedoporučovali). Jenže já koukala na ty svoje tři, jak si spolu hrají a perou se a nadávají si a říkala si - Takovéhle mám v bříšku..mám ho zabít? Já vím, jsou to hormony a je fakt, že se jinak mluví, dokud k tomu nedojde. Já si taky říkala, že bych v žádném případě další dítě nechtěla. V žádném případě. Jenže ty hormony udělají s ženskou svoje...Příroda to dobře zařídila, potvora...To jsem řekla svému gynekologovi, když jsem mu sdělila svoje konečné rozhodnutí, že tedy do toho půjdeme. Musím říct, že bylo krásné, když mi řekl- Jste úžasná. Prostě jsem si říkala, že bych si to vyčítala do konce života. Je fakt, že to bylo s stále je dost těžké, státnicovala jsem v šestém měsíci, byla jsem na zhroucení, ale zvládla jsem to. Taky ty peníze - jasně, že když je víc dětí, nemůžeš jim dopřát tolik, jako když je jedno nebo dvě. Ale nelituju toho, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. (manžel se k tomu postavil stejně jako tvůj, řekl, že moje rozhodnutí bude respektovat, protože já budu ta, která to nejvíc odnese, ať už to bude tak, nebo onak).

Právě dneska Matyášek slaví první narozeniny. Po třech dcerách má můj manžel syna (já syna mám, z prvního manželství), je z něj totálně "podělaný".
Když jsem na něj koukala v porodnici, chtělo se mi pořád brečet, že je tak krásný a úžasný a já vůbec přemýšlela, jestli ho chci. Já vím, to jsou hormony na pochodu a dobře se to mluví, když má člověk kde bydlet a ví, že bude mít dětem na boty a na jídlo...neříkám, že žijeme v přepychu, ale uznávám, že bych asi svoje rozhodnutí přehodnocovala, kdyby byla situace jiná.
Ještě jednu věc - možná to teď přirovnám strašně blbě - ale dost často mám pocit, jakoby to malý věděl nebo cítil, že jsem se rozhodovala, jestli se má narodit nebo ne. Jakoby byl vděčný,že jsme se ho nevzdali. Je to sluníčko, pořád se směje, je to úžasné, krásné a hodné miminko. Někdy říkám z legrace, že je jak toulavé kotě. Prostě šťastný,že tady může být. Já vím, blbé přirovnání,ale po malém zbojníkovi, kterým je naše dcera, ani nechápu, jak se mi mohlo narodit takové super klidné a pozitivně naladěné děťátko.

Přeju ti hodně sil při rozhodování. A na řeči okolí nedej, mně taky většina lidí v okolí říkala, že jsem blbá,že jsem nešla na potrat. Naučila jsem se pak říkat - Vy mi ho živit nebudete...většinou sklapli. Takže ať tak nebo tak, je to tvůj život a tvoje rozhodnutí. Držím ti palce!!!!