Přidat názor k článku Bude nás pět?

Vím, že dát k adopci nechtěné dítě je chvályhodný čin. Ale mám dvě děti a vím, že bych to nedokázala! Nesnesla bych to pomyšlení, že můj drobeček vyrůstá beze mně, na někoho jiného se směje a říká mu "maminko". To by mi utrhlo srdce, stejně jako potrat. To můj manžel nechápe, třetího (neplánovaného) těhotenství se bojí jako čert kříže a už teď mluví o potratu kdyby něco.. až je mi z něho úzko. Chlapi neví, jaké to je, cítit v sobě toho malého tvorečka, jak v tobě roste, hýbe se, poslouchá tlukot tvého srdce. Většina chlapů až na výjimky to bere pragmaticky - budeme potřebovat více peněz, větší bydlení, větší auto, zase se tři roky nehneme z domu atd. (na jedné straně se jim nedivím, je to stres, opatřit pro rodinu dost peněz). Nevím, co bych dělala, kdybych neplánovaně otěhotněla. Ale nejspíš bych se miminka nedokázala vzdát, ovšem nevím jak by se s tím srovnal manžel. Pro něho je potrat jen chirugický zákrok, pro mě vstupenka do blázince.