Klobouk dolů.. Chraň Bůh ale vyčítat něco nekojícím maminkám!

Sama mám dvě holčiny, u první jsem neměla naprosto žádný problém, z porodnice jsme šly krásně příbírající a sající a kojena byla skoro do dvou let, ale s druhou dcerou (nyní 4 měsíce, nar. v 35.tt) jsem "bojovala za kojení" skoro 3 měsíce, než se to opravdu povedlo. Bolesti, záněty, krvácení, Bepanthen, genciánu, ruční odstříkávání a různé typy odsávaček znám velmi dobře. Stejně jako příšerný stres a nervy - nemám mléko, mám ho málo, je slabé, nepřibírá jak by měla, kontrolní vážení u pediatra apod. Párkrát jsem už byla s nervama tak na dně, že jsem se předzásobila UM a kojeneckou vodou, ale nakonec jsem jí ho nedala a zkoušela kojit dál. Taky sice zastávám názor, že kojení je pro mrně to nejlepší, na druhou stranu ale je fakt, ze spoustu stresu jsem si mohla usetřit, kdybych neschopnost kojit nebrala díky "agitaci" jako něco, co musím zlomit, jinak budu špatná máma. Dnes totiž vidím, že mi spousta krásných chvilek s novorozeňátkem proteklo skrz prsty právě tím, jak moc jsem se snažila "nezklamat" a trápila se s "rozkojením".
Takže co dodat? Klobouk dolů těm maminkám, které se rozkojily, i když to nebylo jednoduché, těm adoptivním zvlášť, a zároveň slova podpory všem maminkám, které kojit nemohly, nebo to úsilí vzdaly (a já se některým nedivím..) - nejste o nic míň skvělý mámy..