společník

u nás je společníkem polštářek ve tvaru srdce a plně platí, že nahrazuje mámu. Má ho od té doby, co se odnaučila spát u prsu - takže vlastně nahrazuje prs. Malá se k němu přitulí, strčí palec do pusy a usne. Často si na polštářek vzpomene i ve dne, chvíli jej nosí, tulí se, dává ho všem - at se přitulíme taky, a pak ho zahodí a najde si jinou hračku. Peru ho co nejméně, ale dcera usne i bez něj, i když ne tak snadno. Musíme polštář sice neustále tahat s sebou, ale říkám si, že takové věci patří k dětství a že je to tak v pořádku :-)
Polštářkům zdar!