V tom případě bude naše první mimi schizofrenik, možná hůř

Skoro se u článku usmívám: myslím si, že nic se nemá hrotit. Jak psal někdo výše, děti se rodily vždycky, lidé jsou dnes ve stresu stále: to máme přestat rodit?
Můj případ není veselý, ale snažím se být fakt v pohodě a co nejvíc se smát, ikdyž je to těžké. Stres mám vnucený od počátku těhotenství: nejdřív závěrečné státnice na VŠ (6 tt), pak deprese (ne depka, ale deprese, potvrzená lékařem, s myšlenkami na smrt a odmítáním jakékoliv aktivity - 15 až 17 tt), nečekaná smrt mého tatínka, které jsem byla přítomna (17 tt - dostalo mě to z deprese, ale raděj bych to vrátila), pak pohřeb, starost o maminku (ikdyž se snaží být přede mnou klidná). Do toho testy, které mě stresují, jako prvorodičku opravdu pokaždé. Na podnik ve kterém pracuje manžel doléhá krize. Prostě veselo. Mám dvě možnosti, buď to vzdát a nebo být co nejveselejší. Zvolila jsem to druhé: chodím co nejvíc do společnosti (ikdyž bych měla držet smutek - teď to byl měsíc), směji se s přáteli do telefonu, pořádám grilovačky... Prostě to chci miminkovi vynahradit, smutnit a stresovat se můžu celý život.
Takže všem těhulkám: nebrat podobné články vážně, ale se stresem bojovat i kvůli sobě - škodí i nám