To zvládneš

Ani maturita není tak strašná, jak ti ji učitelé a studenti vyšších ročníků popisovali, věř mi. Já maturovala vloni v květnu, takže to mám ještě v živé paměti. Už na Silvestra jsem řvala mamce v koupelně, že už do školy nepůjdu, že na to dlabu (částečně za to mohly těhotenské hormony, byla jsem ve třetím měsíci) a že si maturitu dodělám potom, popřípadně že půjdu radši znova na učňák (nevím, jak jsem to chtěla udělat, když jsem v červenci měla termín). Nicméně jsem to nevzdala. V únoru 2008 jsme si vzala svého o deset let staršího manžela-mimochodem, fakt nevypadá na to, že mu v říjnu bude třicet-a pak jsem se učila doma, měla jsem individuální učební plán. No, učila-spíš se poflakovala, sem tam se koukla do učebnic, však to znáš. V dubnu jsem oslavila 19 a pak začala panika. Sny byly víc než živé, akorát se v nich kromě maturity objevoval i porod (nebála jsem se, ale ty sny byly někdy strašný, kolikrát jsem nemohla v sešitech, ba ani v učebnicích dohledat otázku, takže nervy pracovaly. Nakonec jsem teda 28. května 2008 odmaturovala z češtiny za 2, matematiky za 2, angličtiny za 1 a z takovýho všeobecnýho předmětu (management, marketing, ekonomika, psychologie, právo, účetnictví, hotelový provoz a kdoví co ještě) za 3. Měla jsem štěstí na otázky a pak taky na to, že jsem si proti sobě za ty čtyři roky nepoštvala ani jednoho učitele z komise. Mamka byla na telefonu a málem ji kleplo úlevou-mě taky, až mi došlo, že to mám úspěšně za sebou. Ráno jsem jí totiž psala, ať počítá s tím, že to neudělám, aby pak nebyla zklamaná. V červenci se nám císařem narodil Jaroušek (tytam byly moje představy o přirozeném porordu- byl zašprajcnutej napříč-ale to je jiná kapitola). Myslím, že těhotenství, mateřství (a v mém případě i zklamání, pocit ponížení atd.), péče o toho drobečka a všechna ta hormonová smršť byla větší zkouška než maturita. Takže se neboj, TY TO ZVLÁDNEŠ. A kdyby ne, tak tady je můj e-mail, ať si to se mnou pak můžeš vyřídit za falešné naděje: losille@centrum.cz