Bude to lepší, doufám

Milá Báro,
náš adoptivní syn je bílý, a nemám tedy zkušenost s opravdovým rasismem v jeho případě. Mám ale zkušenosti podobné.
Ta první souvisí s adopcí jako takovou. Je to přesně tak, jak píšete. Spousta lidí, známých i neznámých změnila svůj názor a chování ihned jakmile zjistili, že je Marek adoptivní. Spousta z nich nás nadšeně začala oslovovat, byť poprvé v životě a bez předchozích kontaktů, ale bohužel bylo i několik takových, kteří do té doby vystupovali jako přátelé, nebo dokonce jsou našimi příbuznými, a od té doby se nás straní, nebo alespoň našeho syna neberou na vědomí. Tak hlavně věřím, že je to u nich sebeobrana jejich malosti, a protože vím, že boží mlýny melou jistě, jsem si jistá, že taková omezenost jim jejich život značně ochuzuje a jednou se jim nějak vrátí. Prostě už jsem to první zděšení z takových reakcí překonala a neberu je už vážně.
Ta druhá zkušenost souvisí s rasismem i když ne v mé rodině. Měla jsem na vysoké škole několik přátel ze zahraničí. Někteří byli velice viditelně jiní(barva kůže), někteří jenom prostě nemluvili dobře česky. Už tenkrát mi byla značně nepříjemná reakce veřejného okolí na ně, a to bez ohledu na situaci. Čas mě od mých tehdejších přátel už odloučil, ale moje současná práce mě přivedla zase k jiným a tak můžu porovnávat. A věřte mi, je to a bude to lepší. Lidé si začínají zvykat na různou barvu pleti a i odlišné kultury, a já věřím a doufám, že až Martinka bude větší budou třeba tyhle naše rozpravy vypadat jako velice nesmyslné. Znám dvě rodiny ve svém okolí, které adoptovaly snědé děti, a vím jedno, v obou případech mají dost problémů v přímém kontaktu dítě x okolí. Je ale pravda, zase v obou případech, že po nějakém čase si děti dokázali najít společnost a uznání díky svému nadání pro hudbu a tanec, a dnes mají minimální problémy. Trvalo to ale nějaký čas, a hlavně celou tu dobu je rodina musela docela silně podporovat a nesměla se nechat "utlouct" názory a přístupy toho inteligentního okolí, o kterém se zmiňuji výše. Přeju Vám i Martince dost síly na překousnutí všech nepříjemností. Je důležité co je ve Vás uvnitř a ne to co je jenom vidět. Z vlastní zkušenosti doporučuju začít o všem mluvit co nejdříve, radši hned teď, doku je ještě pořád ta malá a roztomilá holčička, aby vstup do reality nebyl pro ni otřesem. My si s Markem povídáme o adopci od jeho necelých dvou let, už jsme překonali první období zvědavosti, kdy z toho bylo každodenní usínací povídání a tom, jak se k nám poprvé přitulil, teď už víme skoro přesně, že většina byla řečena, už chybí jen pár drobností, které si řekneme, až bude schopen pochopit pocity dospělých do hloubky. Prostě jsme si to řekli a už skoro nemáme potřebu se k tomu vracet.
Udělejte to samé, ať je u Vás jasno, a máte pevnost obrněnou proti negativnímu okolí.
Držím nám palce. Vaše Eva