Jak Conana Ničitele přijalo okolí

My jsme od samého začátku neměli téměř žádné potíže s tím, aby naše okolí přijalo Martinku. Několik lidí nás sice po jejím "narození" přestalo zdravit, ale naopak spousta lidiček se k nám začalo hlásit.

Martinka se prozatím nesetkala s žádným otevřeným projevem rasismu - možná kromě problematického přijetí v naší první pražské školce, ale tam by se rasismus asi těžko prokazoval.

Martinka má ohromný dar získat si každého svou přirozenou roztomilostí a hezkým vzhledem. Nejenom naši přátelé a známí jsou jí okouzleni, ale i úplně cizí lidé se u ní zastavují se slovy: "..ty jsi ale hezká a milá holčička..". Kamkoli přijedeme, stává se okamžitě středem pozornosti a každý se na ni usmívá a chová se k ní moc hezky.

Dokonce se jí podařilo pouhou svojí existencí dosáhnout toho, že dalších 5 manželských párů podalo žádost o náhradní rodinnou péči. Jsme s manželem přesvědčeni o tom, že by se Martinka měla stát úsměvným mluvčím dětí z dětských domovů. Nejsou vůbec potřeba žádná slova, když ona se na někoho podívá a ten dotyčný si uvědomí, že je jedna z mála, které se podařilo získat právo na mámu a tátu a svoje doma.

Martinka je benjamínkem dokonce i mezi pracovníky Fondu ohrožených dětí, kteří mají své děti (ať už vlastní nebo v náhradní péči), a přesto téměř všichni rozmazlují to naše čírtě a zahrnují ji pozorností a dárky. "Zlé" jazyky z Fondu nám přezdívají "Black and White" (já jsem totiž bílá jak syreček a Martinka naopak celá čokoládová - původem je totiž indiánka).

Přes všechny tyto pozitivní zkušenosti mám stále obavy z Martinky první bolestné zkušenosti s naším reálným světem, kde barva kůže hraje téměř dominantní úlohu. Když si pročítám Rodinu, reakce na Martinky příběh, tak si říkam, že to s námi ještě není tak špatné. Že se dokážeme podívat na člověka/dítě bez předsudků dnešní společnosti. Jenže potom se stačí s Martinkou projít v supermarketu a zlovolné pohledy lidí mě vrátí zpět do reality a nutí mě zaujmout ostražité stanovisko vůči okolí.

Možná se Vám moje obavy zdají zbytečné. Ale přiznám se, že mě tento problém dost trápí a moc bych chtěla svoji holčičku uchránit toho zla, se kterým se bude po celý svůj život setkávat. Chci, aby pořád kolem sebe mohla rozdávat ten svůj krásný úsměv, kterým prozářila za tu krátkou dobu, co ji máme, život mnoha lidem.

Chceme ji s manželem připravit na život tak, aby byla schopna čelit všem nástrahám se vztyčenou hlavou. A pevně věřím, že se nám to podaří. Přesto obavy zůstávají...

Máte někdo z adoptivních/pěstounských rodičů zkušenosti s projevy rasismu vůči Vašim dětem? Poradíte mi, jak jste se s tím vypořádali?

Děkuji všem předem za odpověď.

Přeji všem dobrým lidičkám sluníčko na všech cestách v životě.