Jak jsme si Conana Ničitele přivezli domů

Po ujištění, že má pejsky ráda, jsme se pokusili seznámit ji s naším Charliem. Seznámení vyhrála Martinka - Charlie šel ke tchýni do azylu (na více než 2 měsíce). Martinka se totiž bála úplně všeho - šustícího listí, chlupatých hraček, pohlazení, pochování, dětí ...prostě celého světa.

Museli jsme začít úplně od začátku a zaplnit 3 roky vakua, ve kterém se pohybovala od svého narození.

V té době jsme absolvovali 3 letou prohlídku a paní doktorka vynadala manželovi, že naše dcera s ní ve 3 letech nekomunikuje, nerozeznává siluety zvířátek apod. - přestože měla před sebou propouštěcí zprávu z ústavu.

Mávli jsme nad tím rukou a jeli si dál po své linii poznávání světa.

Po 4 měsících si sociálka vyžádala zprávu od lékařky pro potřeby soudního projednání adopce. A paní doktorka v této zprávě prohlásila naše dítě za mentálně retardované - právě na základě té jediné návštěvy po propuštění z ústavu. Manžel je pruďas a chtěl to jít paní doktorce vysvětlit ručně, ale zvolili jsme raději cestu výměny dětské lékařky a zároveň absolvování psychologického vyšetření.

Nová dětská lékařka byla s Marťou hned kamarádka. Po prvním setkání zjitila, že Martinka za těch pouhých 5 měsíců u nás udělala ohromné pokroky (v porovnání se zprávou z ústavu) a po několika návštěvách vypracovala nový posudek pro soud.

Psychologické vyšetření už tak jednoduché nebylo - trvalo celé 4 hodiny (zkuste tak dlouho udržet pozornost malého dítěte...). Vyšlo z něj, že se Martinka nachází v hraničním pásmu "normálnosti" a mentální retardace.

Trochu nás to zklamalo, protože způsob vyšetření byl přinejmenším zvláštní - např. Martinka nepoznala rozevřený kapesní nůž, státní vlajku, kabátu řekla bunda a nepoznala obrázek klasických kamen na tuhá paliva (bydlíme v paneláku). To vše jí bylo připsáno k tíži a závěrečná zpráva nebyla dle našich představ.

Došli jsme však s manželem k závěru, že pokud je nová zpráva o vývojové úrovni naší dcery pravdivá, tak zpráva z ústavu byla více než nadnesená (ve 3 letech měla zpoždění ve vývoji o 1 rok, tzn. byl a úrovni dvouletého dítěte). O to více nás potěšilo, že vlastně i když zpráva nevyzní pozitivně, Martinka udělala za tu chvíli u nás mnohem větší pokrok než jsme doufali.

Vždyť jediné co z ústavu uměla, bylo slůvko ahoj, teta, uměla se vcelku najíst sama lžící a vyčůrat se na záchod - přes den. Jinak to bylo malé vyplašené zvířátko, které odmítalo komunikovat s celým světem. A v době psychologického vyšetření už měla širokou slovní zásobu, poznávala spoustu zvířátek, vč. zvuků, uměla se chovat/mazlit, dávat pusu, nebála se sprchy a vany (netuším, jak v ústavu prováděli základní hygienu), kamarádila se psem, získala na sebejistotě atd.

Dokonce si sociální pracovnice stěžovala, že na Martinku máme přehnané nároky, neboť se začala sama učit písmenka.

Stručně jasně - u soudu byly předloženy veškeré vyjmenované dokumenty a paní soudkyně se pozastavila, na základě původní lékařské zprávy, že chceme adoptovat mentálně retardované dítě. Po objasnění, že tato diagnóza patří spíše paní doktorce než naší dceři, nás "odsoudila" k dobrovolnému "doživotí" s naší dcerou. Jsme jako rodiče zapsáni v rodném listě, Martinka už je opravdu na doživotí naše.

Byl to v tu chvíli hrozně zvláštní pocit. Po celou dobu jsme se museli bát, jestli se náhodou naše úřady nerozhodnou jinak - vždyť jsme ji přeci měli jenom půjčenou, jak nám neustále připomínala naše sociální pracovnice. Ale teď už je naše a nikomu na světě už ji nedáme!

Ještě připomínka - Martinka měla původně ve svých dokumentech napsáno, že se jedná o plaché a tiché dítě. Mám silnou obavu, že se někde cestou musel někdo hodně zmýlit, protože jak je z fotky vidět, ten náš Conan ničitel nemohl být nikdy tichý a plachý.