Conan Ničitel – Pohádka o Martince

Martinka ve svých 3 letech – kdy jsme si ji z kojeneckého ústavu přivezli – nechápala téměř nic ze svého okolního světa, takže ta chvíle nemusela být hned. Ale s manželem jsme nad tím stále přemýšleli, ptali se známých, jak tomu bylo u nich – a stejně nás nic „pravého ořechového“ nenapadlo.

A pak to přišlo úplně samo – bez přípravy, instinktivně, z ničeho nic! – Martince se moc líbila reklama na nadaci Rozum a cit s obrázkem smutné holčičky. Pořád se vyptávala proč je tak smutná. Po odpovědi – „nemá tatínka a maminku“, následovala otázka – „ A proč je nemá“ – A v ten moment jsem začala povídat pohádku O Martince:

„Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Martinka. Byla moc smutná, protože bydlela u strejdy doktora v domečku, kde bydlí děti, které nemají ani maminku ani tatínka. Jednou přišli do domečku tatínek a maminka Jungerovi. Martinka se vrhla tatínkovi kolem krku, rozřehtala se a tatínek s maminkou si ji vzali s sebou domů. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.“

A měli jsme to za sebou. Martinka se od té doby sice vícekrát denně ujišťuje, že jsem opravdu její maminka a že ji nikde nenechám, ale jinak naprosto v pohodě. Naši noční můru jsme překonali:o) – A kromě toho – to tak opravdu bylo.

Dnes (tenkrát jí bylo 4,5 – dnes 6) jsme informace převedli do běžné mluvy = narodila se jiné paní (protože přeci všechna miminka se rodí maminkám z bříška), ta se o ni nemohla starat a Martinka bydlela v dětském domově – i se sestřičkou Helenkou. Tam jsme si s tatínkem pro ni dojeli a od té doby nás pořád jenom zlobí:o))

Zatím to bere opravdu jako naprosto běžnou věc a neláme si s tím hlavu. Bylo by hezké, kdyby tomu tak bylo i do budoucna – v době, kdy se setká s otevřeným projevem rasismu, ať už kvůli barvě pleti nebo třeba jenom proto, že je z dětského domova.