Co bylo před Conanem I. - proces "prověřování" naší svéprávnosti k rodičovství

S manželem jsme chtěli o adopci zažádat cca 6 měsíců (I/98) po svatbě – bylo nám 23 let. Sociální pracovnice na okresním úřadu nám na rovinu sdělila, že ani nemá smysl podávat žádost – jsme až příliš mladí, nedoložíme potvrzení o neplodnosti (o vlastní děti jsme se naostro ještě nepokoušeli:o) a naše manželství netrvá povinnou 3letou lhůtu (danou údajně zákonem). Takže to vypadalo, že dokud nám nebude 30 a nezfalšujeme potvrzení o neplodnosti (děti v DD jsou přeci určeny pouze neplodným manželstvím), nemáme šanci!

Obrátili jsme se proto na Fond ohrožených dětí s žádostí o pomoc. Absolvovali jsme 2 denní psychologické vyšetření se sympatickou paní doktorkou a lidmi, kteří mají s náhradní rodinnou péčí zkušenosti. Zde jsme se dozvěděli přímo od nich, jak může vypadat realita, když si domů přivezete prcka z DD. Dnes již vím, že nás nechtěli zastrašit (i když to tak po celou dobu vypadalo:o) – ale slabší kusy odpadají prý již na začátku:o)))

Povzbuzeni pozitivním výsledkem psychotestů jsme se podruhé vydali na OÚ (VIII./98). Přes protesty jsme žádost podali a započali „boj“. Na OÚ proběhlo vše dá se říci „bez problémů“ (komentáře a opakování toho, že nemáme absolutně žádnou šanci, jsme po chvíli přestali registrovat). Po místním šetření byla naše složka zaslána do Plzně, kde začalo to pravé „veselo“. V listopadu 98 jsme byli pozváni na oficiální psychotesty. Když jsme se pokusili dotázat, zda by nebylo možné uznat ty předchozí od FOD (potvrzené soudní znalkyní v oboru), bylo nám jistou paní doktorkou sděleno, že pokud nehodláme „spolupracovat“, tak můžeme ihned odejít, nikdo nás nedrží! Rozhodli jsme se překvapivě pro „spolupráci“!

Psychotesty (pozor! Nejedná se o psychotesty – ty měří nějaké výsledky, to co absolvujete jsou pouze dotazníky – ty se Vás dotazují a nic neměří!= definice jisté paní doktorky:o) byly úmorné – zavřeni v kanceláři s dalšími 3 páry jsme zodpovídali otázky typu:

- „Váš světový názor“ = trpaslíci, to jsou potvory….

- „kolikrát týdně spíte se svojí ženou/mužem“ = co je Vám do toho..:o))

Z podobných otázek se skládal celý „dotazník“. Můj manžel je ten spravedlivý typ – na blbou otázku blbá odpověď. Až jsem měla strach, že nás vyhodí rovnou a ani nás nepozvou do 2.kola:o))

Po propuštění všech přítomných párů jsme byli pozváni na privat posezení. Paní doktorka nám vysvětlila, že podobné „hurá“ akce neuznává a že se pod nás rozhodně nepodepíše!! V DD v ČR je sice 20000 dětí, ale ty nejsou určeny k „normálnímu“ životu – doma s mámou a tátou. O ty se stará stát a zůstanou tam, kde jsou!! Po téměř 2 hodinovém monologu na dané téma jsme domů odjížděli s přesvědčením, že nás se adopce týká až po třicítce a nejméně s 10 vlastními dětmi nebo naopak s 5 odbornými posudky o neplodnosti. Chvíli nám trvalo, než jsme se s udělené lekce vzpamatovali:o))

Uběhly další 3 měsíce (kdy jsme se telefonicky pokoušeli zjistit náš další osud). 04.03.99 jsme se dostavili k dokončení našeho „šetření“. Přednáška paní doktorky střídala dotazy a trvala celé dopoledne. K našemu naprostému údivu jsme byli po té ihned vysláni na pobočku Ministerstva sociální věcí, kde nám rovnou ukázali Martinky složku a dali kontakt na DD. Stručně řečeno 26.03.99 jsme si naši právě „zrozenou“ dceru vezli domů:o))))

Po celou dobu (8 měsíců od podání žádosti až po „narození“ dcery) nám byly opakovány 3 základní věci – jsme mladí, můžeme mít vlastní děti a manželství netrvá déle než 3 roky. A z toho všeho vyplývá, že pod nás se tedy rozhodně nikdo nepodepíše!!!

Chci všem potencionálním žadatelů poradit – nedejte se!!! Přesvědčujte úřady stále o tom, že Vaše úmysly jsou opravdové a že jste pevně rozhodnuti. Je mnoho žadatelů, kteří se vzdají v půli cesty – ale to možná svědčí o tom, že rozhodnutí nebylo až tak pevné. Vždyť po svěření dítěte nastanou jiné a věřte, že mnohem, mnohem těžší „zkoušky“. A to už nebudete moci v půli cesty říci dost. Potom už není cesty zpátky, protože dítě není zboží, které se dá reklamovat v záruční lhůtě!!!!

Já jsem přesvědčená, že s rozvahou a „troškou“ vytrvalosti (a drzosti?) se dá úřední šiml zdolat:o)) Úředníci jsou mocní a svou moc dokáží stavět na odiv až dosti ponižujícím způsobem. Ale určitě nejsou všemocní!!

Jeden příklad – kamarád zažádal o svěření dalšího dítěte do péče v červnu 2000 (mají 13letá dvojčata v pěstounské péči a 1 „vlastního“ syna) – bylo mu sděleno, že ať si nemyslí, že dítě bude mít „na písknutí“ a nejlépe přes FOD. Nejdříve na jaře příštího roku!!! Koncem srpna se mu „narodil“ 1,5 roční syn:o))) Když je vůle….:o))))

Držím palečky. Nedejte se!! Vždyť ten úsměv Vaší dcery/syna za tu „trochu“ námahy stojí:o))…a bude hůř, věřte mi – já mám jedno takové „zvíře“ doma:o)))