Adopce
Milá Báro, při čtení Tvého příspěvku se mi vybavily všechny peripetie, jež jsme též jako vy, absolvovali při adopci naši dcery Aničky ( domů jsme si ji přivezli v 16 měsících a období do rozhodnutí soudu jsme prožívali ve strachu, aby vše dobře dopadlo). Musím říci, že jsme měli velké štěstí, jak na sociální pracovnici, tak psycholožku, dětského lékaře, učitelky v MŠ. Nechci to však nijak zlehčovat a malovat na růžovo. Problémy jsou a s návštěvou školy přibývají a naše Anička není vůbec tiché a plaché dítě, když má "svůj den" je pěkný ďáblík a paličák. Objevil se i problém, kdy její spolužačka řešila s dětmi otázku, zda má Anička mámu pravou nebo nepravou. A i když Anička ví, jakým způsobem přišla k nám, její snaha řešit sama situaci, kdy se jí spolužáci začali stranit " že je jiná" byla šokující. Bylo to náročné období, ale bylo pro nás přínosem v tom smyslu, že jsme se jako rodina ještě více semkli a Aninka teď ví velice přesně, kde má svůj domov a za kým má přijít. A že to vůbec není žalování na spolužáky, jak si původně myslela. A jak správně říkáš " Je naše a za nic na světě ji nevyměníme! ".
Milá Báro, přeji Vám všem z celého srdce hodně zdraví, pohody a lásky. Zina
Odpovědět