...............

Článek je na jednu stranu dojemný a z hlediska porodních praktik velmi pravdivý.
Na druhou stranu ale sklouzává k lehkému fanatismu - zejména na konci. Proč? Hamiltonův chvat totiž ještě nemusí vyvolat porod. Mně ho dělali třikrát, z toho dvakrát jsem musela stejně na vyvolávaný porod a jednou jsem porodila až za týden po Hamiltonovi.
Takže bych zde byla opatrná v tvrzení, zda Hamilton opravdu urychlil porod a nebo zda se v tomto případě komunikace s dítětem prostě "nepovedla". Trochu mne mrzí, že autorka o variantě "nepovedené" komunikace vůbec neuvažuje.

U mých prvních dvou dětí jsem nic takového jako komunikace s nenarozeným dítětem nezažila. Ani náznaky.
Až ve třetím těhotenství jsem od začátku měla pocit, že je něco špatně. Nevěděla jsem co, když vše bylo v pořádku celou dobu, jen jako by mi malý říkal, že se mu něco může stát. Celých devět měsíců jsem byla na vše strašně opatrná a stejně ten pocit přetrvával. Tak intenzivní pocit, že jsem se před spaním třásla jak v čekárně u zubaře.
Ke konci těhotenství jsem, aniž bych měla nějaký konkrétní reálný lékařský argument či špatnou zkušenost, dospěla k názoru, že nechci dirupci vaku blan, a to mne tohoto strachu z části zbavilo. Dvakrát jsem ji přitom předtím podstoupila, bylo to bezbolestné a urychlilo to porod. Ale cítila jsem, že ji prostě nechci, že pak budu klidnější a s tím jsem šla rodit do porodnice. Tam jsem sloužící lékařce neuměla logicky vysvětlit, proč dirupci vaku blan odmítám. Takže jsem pod jejími logickými argumenty a pod nevhodným nátlakem k protržení vaku blan nakonec přistoupila.
Ihned po odtoku plodové vody se ale malému začaly ztrácet ozvy. Jak ho přestala nadnášet plodová voda a on klesl hlavičkou dolů, utáhla se mu šňůra kolem krku a hrudníku - měl ji omotanou dvakrát. Můj organismus na to reagoval zastavením stahů, což značně zkomplikovalo porod, protože jsem byla otevřená na 9,5 cm.

Dnes si myslím, že některé děti prostě dovedou v břiše komunikovat prostřednictvím nějaké empatie se svoji matkou, jen se to musí umět správně přečíst. A nemyslím si, že by toho byly schopny všechny děti nebo všechny matky, dokonce si nemyslím, že když toho jedna matka je schopna s jedním dítětem, bude toho schopna i s druhým dítětem stejně intenzivně. Každé dítě je jiné.

Ostatně k těmto věcem dochází i po porodu - u nejstaršího syna, když mu byly asi čtyři, jsem měla podobný zážitek. V noci jsem se vzbudila bolestí ucha, jako kdybych na ušním lalůčku měla velký zánětlivý bolák. Lehla jsem si na druhou stranu, abych ucho nedráždila s tím, že se na to ráno podívám. Ráno jsem se vzbudila již bez bolesti, ovšem bolák na ušním lalůčku měl můj čtyřletý syn.