Pěkný článek, ale ta debata

mi zase přijde poněku mimo mísu.

Jako dítě jsem zažila akce s tatínky. Někdy jely maminky, někdy ne, obvykle tak půl napůl. Nikdy to nebylo o tom, že by nás tatínkové nechali hnít ve špíně a živit se utopencema po hospodách. Starali se normálně, dodržoval se normální režim... a bylo prima být jen s tátou, kterého si většina dětí neužije přes rok tolik jako mámu.

U nás to teď je trošku jinak, asi by mi bylo líto, kdyby chtěli jet někam beze mě, myslím, že jsem "akčnější" než manžel, na dovolené a víkendy jezdíme společně. Ale tatínek má děti jeden večer v týdnu - jdou se podívat na vlaky a pak na večeři a pak domů a uložit. Já mám jeden večer "volno" a oni mají jeden večer pro sebe, kdy jim do toho nekecám. A opět to není o tom, že by děti s tatínkem vlčily, ale prostě jsou spolu.
Tak jako občas vezmu jen jedno dítě a jdeme někam jen spolu, bez sourozence. I kdyby to byl jen nákup v sámošce, tak si myslím, že je osvěžující mít chvilku fakt jen sami pro sebe. Šťastná rodina pořád na jedný hromadě je pěkná, ale někdy je třeba to trošku rozpustit a vydýchat se. Když jsem sama s jedním dítětem, tak se kolikrát za hodinku dozvím víc věcí než před tím za celý týden. Když jsem sama s manželem (jednou za čas, když máme k dispozici babičku), tak taky je najednou čas probrat věci, které za přítomnosti dětí nejdou. Přijde mi to velmi terapeutické pro náš vztah. A myslím, že rodina by měla fungovat jako součet jednotlivých vztahů a ne se snažit za každou cenu potřít jednotlivé individuality do jednolitého celku.