Jak se mě zmocnilo klišé

Pokud se rozpoutá větší diskuse, tak to autor článku nejspíš nemůže nezjistit, přestože to psal původně pro časopis. ;-)

Zdá se, že jsem něchtě vyprovokoval spory nad tématy, o něž mi vlastně moc nešlo. Ano, jak tu někdo psal, mělo to být spíš jen zábavné letní čtení. Ale protože mně ta diskuse trochu vrtala hlavou, tak jen dodám, co mě díky ní došlo.

Nikdy bych se neodvážil tvrdit, že jsem typický muž. A nikdy bych netvrdil, že něco takového vůbec existuje. Ke generalizacím ohledně pohlaví mám silnou nedůvěru. Přesto nemůžu nevidět, že jak některé uvádíte, používá ten článek opravdu jisté mužsko-ženské klišé. Vrtalo mi hlavou, proč. A vysvětlení, které mě napadá, je to, že něco "typicky mužského" přece jen asi existuje a projeví se to právě, když se ty různorodé a netypické individuality sejdou v mužský kolektiv. To, co mají jednotlivci různě, se vyruší, a to, co mají většinově shodně, má volný průchod, takže se to projeví výrazněji. Kdyby se takhle zúženě, a nebojme se říct omezeně , choval jednotlivec, asi by nám ho všem bylo líto. Většinou se všichni lidé, jak to tu někdo napsal, v párech doplňují a vyvažují právě dle svých zcela individuálních daností, dle své jedinečnosti, která má od virtuálního prototypu mužství a ženství dost daleko. Ale chlap v chlapské společnosti a ženská v ženské společnosti se prostě klišovitě chovat začnou. A propáníčka proč ne. Stejně ani v takové situaci nikdo většinou nepřekročí takové zábrany, které vnitřně silně pociťuje jako důležité.

No a napadá mne, že pro děti může být docela dobré taková klišé poznat. Ocitnout se v nich. A... vypadnout z klišé své rodiny. Právě z toho vypěstovaného vyvážení typického právě jen pro ten pár, který má za rodiče. I tam vlastně vzniká takové malé ale pevné klišé. A pro dítě je skvělé, když zažije svého rodiče v úplně jiné situaci. Neomezeného svým rodinným klišé. Proto přece jen tvrdím, pošlete své děti s chlapskou bandou. A s ženskou tlupou zrovna tak. Teď se mi ještě navíc vybavilo, jak jsem byl jako dítě úplně v jiném světě, když mě babička s dědečkem vzali na výlet partičky svých vrstevníků. Ten svět důchodců, ve kterém jsem je zažil, byl pro mě fascinující.

Tak to je konec mého amatérského psychologizování. Jen mně vrtalo hlavou, co jsem tu vlastně způsobil a proč. Asi jsem to potřeboval víc vysvětlit sám sobě, než vám, tak promiňte, že jsem to tu takhle "zatížil" mudrováním. Fakt to původně měl být jen zábavný článek, takže vám přeju zábavné a osvěžující léto, ať už ho strávíte jakkoli.