Pro Romana

Tak znovu - mám 2 děti s odstupem téměř 9 let. Syna jsem měla za svobodna a coby neskušená 19ti letá holka jsem měla obrovské štěstí, že byl, jaký byl. Totiž byl tak strašně hodné dítě, až se to lidem okolo nezdálo. Poslouchal, byl na sebe opatrný, nelezl do kredence, způsobně si hrál.....a já jen nechápavě koukala, když se na ulici či v obchodě děti válely vzteky po zemi, rabovaly v regálech a řvaly jak tur. Jako vy jsem si tehdy říkala, to jsou ale nevychovanci!!!!!! Pak se mi narodila dcerka, je to zlaté děvčátko, ale přezpříliš temperamentní. Také ona měla období, kdy se válela vzteky po zemi a bušila hlavou do parket, kdy si lehla uprostřed obchodu na zem a bez hlesu jen tak ležela, kdykoli já se zastavila u pultu, nebo i na ulici s kamarádkou. Doma byla schopná vytahat všechny hrnce, bráškovi trika a čepice ze skříní.... Dnes už je to lepší, snad máme to nejhorší za sebou. Ale teprve tehdy, kdy naše princezna byla malý tyran, jsem si říkala,jak jsem tehdy těm ženským křivdila!!!!!! Takže není to nevychovanost, protože pokud by to tak bylo, byl by ten vzteklý můj syn a ne dcera, protože já tehdy v 19 vážně byla ještě malá holka, kterou všichni nechali na holičkách a starej se jak umíš! Udělala jsem tehdy spoustu chyb....Dnes jsem klidnější a trpělivější, dokážu být přísná, ale nebiju - vysvětluju, vysvětluju a vysvětluju. A když ani to nepomůže, prostě nechám vzteklinu tak a odejdu do vedlejší místnosti...
Dcerka (3,5) sbírá pohledy a když vidí nějakou, která se jí líbí, popadne ji amok a nutně ji chce koupit. Snažím se jí v tom krotit, zatím se to dařilo. Docela nedávno ale měla dovoleno si jednu pohlednici vzít, jenže ona si umanula, že chce ještě tamtu, tu a tu a tu také, což jsem jí již nedovolila - jednu a dost!!!! Ten řev trval celou cestu po obchodě, frontu u pokladny a celou cestu domů mi visela na rukávě, já 2 tašky a ruky vytahané až na zem amalá řvala - vrať se do toho obchodu a kup mi ty pohlednice....Byla jsem až ledově klidná, došly jsme s šíleným řevem až domů, v klidu jsem ji vysvlékla, pak jsem ji vzala za ručičku, přehnula ji přez koleno a dostala 3 dobře mířená plácnutí na zadek. Byla z toho chudinka TAK vyplašená, poněvadž ji nebiju, že když jsem jí řekla důrazně, že TOHLE bylo naposled, jasný??? odpověděla mi okamžitě Jasný! Plakala vzlykala ještě nějakou dobu, když přestala, zavolala jsem ji a probrala jsem s ní celou situaci znovu, co, jak a proč se stalo. Pochopila. Je to už týden a chová se vzorně - snad nám to vydrží!!!
P.S: Musím říct, že po tom, co jsem jí naplácala, jsem měla co dělat, abych nebrečela, jak moc mi to bylo líto...