Uvztekané dítě

Tedy vztek funguje, ale ty rady, jak se chovat, jaksi pokulhávají, vztek ne a ne zmizet.

Kryštof byl od narození trochu živější, než by bylo záhodno, ale to jsem vítala a vždycky jsem si říkala, že je lepší mít nezbedu a loupežníka, než nemocné nedochůdče. Co je ale moc, to je moc. Když se z pokoje ozývá řev, ale dítě nevidět, je zaručeně nasoukaný pod postelí a neumí vylézt ven. Když se ozývá řev ze záchodu (kolikrát jsem říkala, že se tam musí zavírat dveře!), je jasné, že jeho oblíbená žirafa je v míse. Kryštof ale neječí proto, že ji chce podat (to by si posloužil sám a vyždímat by ji šel buďto do postele nebo do prádelníku), ale proto, že nedosáhne na splachovadlo. No a když je řev (ne jekot, ale randál, jako když padá desetipatrová budova) v kuchyni, znamená to, že Kryštůfek už dosáhne na kolečko volume na rádiu. Sousedi šílí radostí a mě nezbývá, než se obrnit trpělivostí a posté zopakovat, že na to kolečko se nesahá, na záchod taky ne a pod postel že se neleze.

Je to ale asi dva měsíce, co Kryštofa chytil skutečný amok. Když jsem mu odmítla půjčit ocílku na broušení nožů, ztropil takovou scénu, že si nezasvěcený pozorovatel musel myslet, že jsem matka tyranka. Poprvé jsem vyměkla a pět minut se pokoušela ochránit ho, aby si s tou ocílkou neublížil. Šlo to těžko. Pak na ni zapomněl a jal se odšroubovávat vyviklaný práh. „To taky nesmíš, zlatíčko!“ Řekla jsem a šla uklidit ocílku. Vrátila jsme se během několika vteřin a on vítězoslavně vyndával poslední šroubek a začal mávat prahem ze dveří osmdesátek nad hlavou. Vzala jsme mu ho z ruky a moje laskavé a rozumné vysvětlení, proč je tahle činnost zakázaná, zaniklo v dalším řevu.

Když se tohle několikrát týdně opakovalo už měsíc, šly jsme s kamarádkou a s její dvouletou dcerou do blízkého sekáče. Kryštůfek byl od rána zlatíčko a tak jsme se dohodli, že vezmu Sebastíka do šátku a on půjde za ruku a bude poslouchat. Neposlouchal. Byla jsem klidná a vyrovnaná matka, jak radí moudré knihy, až do té doby, než jsme došli k obchodu. Kryštof si postavil hlavu, že dovnitř nepůjde. Kolem obchodu vede chodník a za ním je potok. A prcek se jal do potoka skákat a bral to jako demonstraci svojí svrchovanosti. Kdybych nebyla obložená Sebastíkem jako rohlík šunkou, asi už by Kryštof jednu schytal. Korunu tomu dala paní prodavačka: „Co to dělá?“ ptala se a koukala na vztekajícího se Kryštofa, který si vzal do hlavy, že ten potok prostě pokoří, zatímco já jsme tvrdila, že nepokoří. „Vzteká se,“ odpověděla jsme v domnění, že to znají všechny matky, protože to dělají všechny děti. „A dělá to často?“ ptala se prodavačka, matka dvou dětí. „Ano, pořád,“ můj hlas už nezněl tak vyrovnaně. „A radila jsme se s někým, s psychologem třeba?“

„Nic si z toho nedělej,“ řekla mi potom kamarádka, „naše Bětka to měla taky a po čtrnácti dnech ji to přešlo.“ Aha. Kryštof se vzteká už dva měsíce a nezdá se, že by se to chýlilo ke konci.

Chtěla jsem to říct doktorce, když jsme tam byli na očkování, ale nešlo to. Kryštof se totiž hodně nahlas vztekal.