Záleží na dítěti!

Ahoj všichni milovníci knížek a čtení. Má zkušenost je následující. Jako malému dítěti mi rodiče i babička dost četli. Když jsem se sama naučila číst (až s nástupem do školy), nikdy mě čtení moc nebavilo. S bratrem jsem sice chodila do knihovny, bavilo mě tam přehrabovat se v knížkách, něco jsem si i půjčila, ale n i k d y jsem ty knížky nepřečetla. Se čtením jako takovým jsem problémy neměla, všechnu povinnou četbu jsem přečetla. Zlom nastal asi kolem 14 roku, kdy jsem se na knížky doslova vrhla a hltala jednu za druhou a život bez knížky si dnes už nedovedu představit.
Dceři jsem četla tak od 1 roku, měla svých oblíbených 10-12 leporel, které jsme přečetly každý den hned ráno. To byl rituál. Pak teprve mohl začít den. Vždy upřednostňovala příběhy ze života před klasickými pohádkami. Když se sama naučila číst (také až ve škole) začala si knížky číst sama, chodí se mnou i do knihovny. Oblíbené knížky čte několikrát (ale v krátké době, což moc nechápu).
Myslím, že rodiče mohou dát dětem dobrý vzor, předkládat jim knížky, ale záleží pouze na dítěti, jestli se dá do čtení nebo dá přednost jiné aktivitě.
Spousta dětí, jejichž rodiče jsou náruživí čtenáři prostě nečte. Naopak jsou děti, které čtou hodně právě proto, že na ně rodiče kašlou a oni mohou utéct do světa fantazie, který je pro ně přijatelnější než jejich vlastní život.
Ale obecně to se čtením není asi žádná velká sláva, protože když jsem se dcery ptala, co ve škole nemá ráda, tak mi řekla, že čtení, protože to je prý nuda, že čtou článek půl hodiny, než to každý překoktá.
Tak nevím.