Re: ještě,že jsme byli v porodnici..

Já bych řekla, že je to krásný příklad toho, že porod je přirozená věc a opravdu každá matka, když se odvezdá své vnitřní moudrosti, tak to může dokázata sama. Samozřejmě jsou i výjimky a díky vyspělému zdravotnictví lze tyto výjimky zvládnout bez zbytečných rizik. Ženy rodí děti už opravdu dlouho. Porodem jaksi získávají důvěru v sebe a své schopnosti. čím více si do něj nechávají zasahovat jiné lidí, tím je ta sebedůvěra menší a pak se my ženy sažíme si ji vybodovat jinak a jinde.
Já když jsem poprvé rodila, před 24 lety. Taky jsem podvědomě cítila, že to ten den bude již odpoledne. Bydleli jsme tenkrát také naproti porodnici. Také jsem najednou věděla, že jdeme a šli jsme v 10 hodin večer. Ve výtahu se mě sestra vyptávala, jaké mám intervaly kontrakcí a když jsem řekla, že 5 minut, tak prohlásila, že jsem v klidu mohla zůstat doma. Ale já trvala na svém. Dostala jsem tedy klystýr a přivázali mě na porodní stůl a nechali samotnou. Jenže já jsem cítila, že už to bude a měla jsem strach co budu dělat, byla jsem bezmocná. Tak jsem začala volat, někdo přišel a vynadal mi, proč křičím, ale vzápětí se kolem mě všichni sběhli a Petruška se narodila v 11:45. Také měla pupeční šňůru kolem krčku a byla promodralá. Také byla v inkubátoru. A bohužel tenkrát nebyla možnost mít dítě u sebe. Myslím, že opravdu děti ví samy nejlépe jak a kdyse mají narodit. Dnes jí bude za chvíli 25 let a mám z ní velkou radost.
Ale tenhle zážitek z prvního porodu ve mně zanechal velký strach z toho, že se mi děti rozběhnou a někam spadnou z výšky. To kvůli tomu, že jsem byla sama přivázaná na stole a nemohla nic dělat.
Mab to zvládla krásně a je úplně jedno, že v tu chvíli seděla na záchodě.