ufff!

Konečně článek, který mě trochu ujistil, že nejsem obětí nějaké rodící se psychické poruchy. Už jsem si začínala dělat starosti. Trochu mě to i rozesmálo. Encefalopatie :-))!
Za něcosi můžu sama, podcenila jsem svůj strach z létání a mírnou klaustrofobii a absolvovala jsem let na dovolenou a zpátky cca ve 13.-14.týdnu(a že jsou charterová letadla mrňavá a těsná!!). Tam to ještě šlo, dlouho jsem se na to připravovala a jaksi se mi podařilo nastoupit klidná a jakš takš i zůstat. Ale noc před cestou zpátky jsem proklepala, let prožila ve strnulé poloze a příšerném soustředění na jeden časopis (četla jsem rychlostí řádek za minutu). Po příletu nenásledovala úleva, ale stav podivné úzkosti a neklidu, další proklepaná noc a pak asi týden rozházené psychiky, panických stavů, zmatenosti (encefalopatie :-)), přehnaného strachu z těhotenství a porodu, ale také občasné euforie. Už je to skoro dva týdny a ještě furt blbě spím, budím se, občas jsem nervózní, ale už se mi to vše alespoň podařilo dostat pod vědomou kontrolu. Soustředím se na miminko, sleduju, jestli začnou pohyby (i těch jsdem se bála), čtu si všechny možné knížky a texty o těhotenství, porodu, miminku a snažím se pozitivně stimulovat. Moc mi pomohl i můj manžel a lidi kolem mě. Tu hrůzu už nechci zažívat a když na mě jde, nechci myslet na to, že je něco špatně,ale že je to NORMÁLNÍ! Takže díky za podobné články. Vím, že mi to všechno ztížil stres z letadla, moje úzkostlivost i před těhotenstvím, to, že se ve všem moc babrám...Ale ty změny, co se v nás těhotných dějí s náma holt lomcují a já už začínám věřit, že normálně by mě to tak nerozhodilo. Klid a radost v duši a těšení na miminko je to, co si přeju nejvíc. A vy ostatní asi taky, žejo? Teď nezbývá než doufat, že se nepřidá podzimní deprese :-))