Re: Partner na vyhození

Holky,
zažila jsem něco podobného, ale u nás to nebylo tak dramatické, zato to trvalo několik let.
Otěhotněla jsem po pětiletém manželství, ale zrovna v době, kdy jsme začínali (vlastními silami) rekonstruovat barák. Manžel měl radost, ale brzy začal být rozmrzelý z toho, že jsem omezená v tom, že nemůžu zvedat těžké věci a taky, že jsem trochu přecitlivělá. Chtěl, abych požádala o pomoc matku, ale ta odmítla a měla jen jedinou starost - že moc přibírám a už to neshodím. Navíc brala celé těhotenství tak, že se na "to" nemám nijak citově vázat, co když to špatně dopadne, až se to narodí tak potom se uvidí. Těhotenství a mateřství je prý otrava a řehole, ale nedá se nic dělat, když ženská bez dětí není "úplná" a děti by mít měla - to byla její slova. Zřejmě tak prožívala těhotenství ona. Takže jsem neměla oporu ani v matce, ani v manželovi (v tom částečně - aspoň zdůrazňoval, že vydělá peníze).
Po narození dcery (dnes 8 let) jsem si taky připadala jako oběť. Manžel chtěl jediné - abych mu dala pokoj. Abych na něj moc nemluvila, nechtěla s ním nic řešit, protože názory ženské, zavřené doma s dítětem, ho absolutně nezajímaly. Začal zdůrazňovat, že mě živí a že by ho zajímalo, co bych dělala, kdyby se vykašlal na podnikání, že bych i s dcerou pošla hlady, protože rodiče by se na mě vykašlali. Rodiče mi radili jediné - rozvést se, ale zdůraznili, že pomoc čekat nemůžu, protože toho člověka jsem si sama vybrala a oni netouží po tom, mít mě znova na krku. Nerozvedla jsem se tehdy právě kvůli ekonomické závislosti a tomu, že jsem se neměla o koho jiného opřít.
Dnes má manžel s dcerou hezký vztah, ale první tři roky na ni kašlal a spíš mu lezla na nervy. Náš vztah už zdaleka není takový, jako dřív, ale rozhodně není úplně špatný, fungujeme jako manželé i jako rodiče, jen je v tom mnohem víc rozumu než citu. Má to jeden následek - odmítám to všechno prožít znovu - máme jedináčka. Při pomyšlení na další těhotenství, příp. ekonomickou závislost a pocit balvanu, který má manžel uvázaný na krku, se mi dělá zle. Já sama po druhém dítěti netoužím, manžel taky ne, ale až teď jsem si uvědomila, že tohle bude možná ten hlavní důvod.
Nemusí být všechno ztracené, chlap se taky potřebuje s těhotenstvím srovnat a někdy opravdu blbne. Pokud ale zneužívá pocitu, že se bez něj neobejdete, je to zlé. Všechno se ale může srovnat a většinou se to srovná, něco podobného zažily i některé kamarádky.