Takový těžký start

Cituji z článku:
Citově deprivované dítě, které od narození pobývalo v ústavu a ne u matky, reaguje na podněty náhradního rodiče pro nás nezvyklým způsobem. Ono však za to nemůže, protože to jinak neumí. Dobu, kdy se tomu mělo přirozeně naučit, takové dítě trávilo v kojeneckém ústavu. Vysílalo různé signály v podobě zvuků, úsměvů a gest k personálu kojeneckého ústavu. Při vší snaze personálu tyto podněty zachytit, reakce okolí v mnohých dětech vyvolávalo zmatek. Pokaždé přišla jiná sestra, každá měla jiný úsměv, jinou melodii hlasu, jinak voněla a brala do náručí. Avšak hračky, které mělo dítě v postýlce, byly stále stejné a stejně se chovaly. Také vlastní prstíčky chutnaly v pusince vždy stejně a kolébáním vlastním tělem si mohlo určovat svůj vlastní rytmus.
Z toho mě vážné bolí srdíčko. Chudinky malinký.... O tolik jsou tito drobečkové ochuzeni. Na druhou stranu si zase říkám, že je to lepší než aby skončily někde v popelnici. Obdivuji všechny, kteří si berou tyto děti do náhradní péče, adopce apod. Přeji jim i dětičkám v životě jen to nejlepší.