Není vše jen růžové
Na tábor s námi jezdí klučina, kterého učili doma. Do kolektivu dětí se příliš nedostal a zaostával téměř ve všech činnostech. Nebyl zvyklý na běžné tempo ostatních dětí - nestíhal se včas obléci, nezvládal si (ani po 3 letech, co s námi jezdil) uklidit stan, ohlídat si svoje věci. Když byly přídavky jídla, tak nestihl ani to - tak dlouho vybíral očima, co by si vzal, až mu to prostě někdo rychlejší "vyfoukl" před nosem. Neuměl reagovat na poznámky vrstevníků, nechápal jejich vtipy, o čem se baví... Vědomosti měl, ale byl z domova zvyklý, že na plnění zadané úlohy má dost času, takže neobstál ani ve vědomostních aktivitách. Asi s ním moc nesportovali, takže se nezapojoval ani do pohybových her.Dost jsme se obávali o jeho další osud, až ho konečně rodiče dají do školy (šel do páté třídy), jak ho "opožděného" (tak se napohled opravdu jevil) přijme kolektiv. Naštěstí to zvládl a MOC MOC mu to prospělo. Teď už je mu 15 a naprosto odpovídá svému věku.
Je důležité dodat, že rodiče toho chlapce si vůbec nevšimli, že je pomalý, koukali jen na to, že se dobře učí. Cítili se dotčení (a nevěřili), když jim hlavní vedoucí na konci tábora sdělil, že má problém stačit svým vrstevníkům!!!
Po zkušenosti s tímto chlapcem bych určitě nezvolila výuku doma.
Netvrdím, že to nemůže nikomu fungovat, ale já bych to tak nechtěla. Prostě nemám pocit, že bych byla kompetentnější než učitelé a ráda bych dala dítku šanci naučit se "rvát" v kolektivu, což samozřejmě neznamená, že nebude mít podporu v rodině a že veškerou péči o znalosti a dovednosti nechám jen škole.
Pak je tu další věc, je to finančně náročné. Jednomu z páru to omezí (nebo i zruší) příjem... v zemích, kde je běžné, že žena zůstává doma, je to jiné než tady, kde si to (podle mne) může dovolit celkem málo rodin.
Takže nápad je to dobrý, ale jistě ne pro každého rodiče a každé dítě.
Odpovědět