Taky 32+

Taky máme děti narozené 32+3, jednovaječná dvojčata. Jen to u nás bylo o dost dramatičtější , první asi 3-4 to byl boj o život včetně nedýchání, nedokrvování mozku, plicního edému, neuzavřené spojky v srdíčku, kolísavého tlaku, o četných apnoích ani nemluvím. Ano, i když kluci nebyli zrovna malí mezi těmi dalšími miminky (1670 a 2150) tam hodně "zlobili". Bylo nutné o víkendu volat dalšího specialistu, ptž situace byla velmi kritická - nakonec byly zavedené hadičky v pupeční žíle i tepně, mraky léků na srdíčko, CPAP s velkým podílem kyslíku - nakonec přišel ke slovu i surfaktant - DOST neobvyklé u takhle velkých dětí. Taky transfuze...krmení do žíly samozřejmě - to trvalo 2 týdny. Ale kluci se tak nějak potýkali s transfuzním syndromem a tyhle dětičky tradičně mívají potíže - bylo nám řečeno, že kdyby nakonec museli ven dřív, tak jejich šance by byla hodně malá . Takže týden na ARO, pak pár dní JIP a pak intermed, celkem asi 4 týdny a to jsem šli domů gestačně hodně brzy, už cca 36+1. Jsem moc vděčná lékařům, že jsou tak znalí věci a že vědí, že "velké dítě" nemusí znamenat "no problem". Kdyby synky nesledovali od první vteřiny (na ARO "šli" samozřejmě okamžitě po vyndání z břicha), mohlo to dopadnou velmi zle. A že je naši malí opravdu zaměstnávali dost a dost - ač 33.tt tak by v přístrojově a personálně míň vybavené porodnice měli smůlu - nebo by zažili akutní převoz. Jinak opravdu bez potíží byli chlapci až cca ten poslední týden před propuštěním a v "mé" porodnici "pražská fakultka) naštěstí děti před 36tt pouštějí domů jen opravdu zřídka. Takže po nějakém tom kofeinu proti apnoe (cca týden) už pak kluci přestali i kolabovat, dokonce i krev jim přestala ukazovat ta hausnumera co první dny. Byla jsem s nimi ubytovaná cca 5 dní před propuštěním - šlo by i dřív (ale denně jsem dojížděla na pár hodin), ale vícematky bez použitelných babiček vědí... Za pár dní ji budou 2 roky a jsou to zlatíčka, bez nich by to bylo jiné - horší.