Asi nás je hafo,

co to vidí podobně.
Píši knihu, v rámci terapie, kterou mi doporučila před 4 roky psycholožka, abych se vypsala a vybrečela, protože mě psaní baví a jde mi.
Píši svůj životopis, někdy to jde lehce a někdy řvu, když si to znovu čtu. Tolik potlačených emocí ... jeden by nevěřil. Ale je mi lépe, než před rokem, dvěma ... třemi.
Kniha má název .... Má matka to říkala ... :-D
Dneska, je mi 40 let, se rodiče už nezajímají, jak žiju. Bydlíme od sebe 11 km a vidím je velmi velmi málo.
Odmítám tam jezdit, mluvit s nimi o čemkoliv, protože i to, že přijedu i s dětmi, je vlastně špatně. I moje dcery odstavili na druhou kolej, vlastně v nich vidí mne. Ano ... i ony chtějí žít podle svého. Prarodiče jim tak umějí znepříjemnit pobyt u nich, že tam ani jedna už nebude jezdit. A oni se ale diví.
Víte, je to těžké ... malá třeba nemá jinou babičku a kupodivu ji za skoro vlastní vzala moje bývalá tchýně a ona by s ní byla mnohem raději, než se svojí vlastní.
Trápí mě to, ale už ne tak, aby mi to ubližovalo a ničilo.
Žít totiž v tom, že nic neudělám, tak jak bych, podle nich, měla, je děsně vysilující a beroucí jakoukoliv naději na něco lepšího, hezčího, milejšího .... smysluplnějšího.
Kdysi jsem to hodně těžce nesla, když jsem v těžkých životních situacích - špatně vybraná škola-první pokus o sebevraždu, skoro smrt prvorozeného dítěte - druhý pokus, rozvod, život bez dětí, třetí dítě s někým, o kom nechtěli ani slyšet a následně rozchod-třetí pokus (všechny jen a jen demonstrativní, i když ... kdoví, třetí by možná nebyl, kdyby ten vlak jel) ... všechno jsem musela zvládnout sama, protože místo prosby o pomoc jsem si vyslechla i to, co jsem udělala blbě už ve školce.
Pokaždé mi pomohl někdo cizí. A hlavně ... moje děti, které jsou se mnou. Hlavně malá dcera a s postupem času a přebolení bolístek, už i ta starší.
Na syna toho asi bylo už moc a tak se odstěhoval a žije si podle sebe. Měla jsem snahu mu vyložit, jak by měl a neměl žít, ale vzdala jsem to velice brzy. Naše vztahy jsou nyní na nule. Nevím, nechápu, ale respektuji.
Nevyčítám.
Oni si myslí, že jsem měla dětství dobré.
Já to dneska vidím jinak. Ale i já si myslím, že moje děti mají dětství dobré a co ... rozhodně lepší, než jsem měla já.
Nemají hádající se a mlátící rodiče, nemají šrámy na duši z probrečených nocí, kdy byly zbity. Malá je, dle posudku psycholožky, kam musela, protože její otec si myslel, že strádá, velice pohodové dítě, které netrpí syndromem rozvrácené rodiny ani za mák.
Přesto ... jsem trnem v oku všem okolo. Nestěžuji si, přijala jsem všechno tak, jak jde a vím, že násilnou formou nikam nedojdu.