Re: Martinko...

Já jsem ovdověla před 15-ti lety,bylo mi 25 a měla jsm tehdy dvou letého syna.Je to strašně těžké a s odstupem času musím říct,že jsem asi psychologa vyhledat měla,leč neudělala jsem to.V podstě ty první měsíce mám takové přemazané ,jako by nebyly.Byla jsem naprosto bez života,bez zájmu o cokoliv ,ale pak se to postupně zlepšovalo a zlepšovalo.Holky,chce to jenom čas.Člověk to prostě musí vydržet a jednou se bude oporavdu cítit fajn,i když se tomu asi špatně věří.Po čase jsem potkala další lásku,ale i přesto myslím,že ještě nebyl den,kdy bych nemyslela na svého prvního muže.Nejsou to vždy takové ty bolestné vzpomínky,kdy člověk pláče nad ztrátou,je to jako by s náma tak nějak byl.Je součástí mého syna,je i ve mě a mluvíme o něm,myslíme na něj.Prostě tady s náma je.Tak se holky držte a věřte mi,že příjdou zase dny,kdy vysvitne sluníčko.