Re: Slibný začátek článku, ale pak snad ztráta odvahy?

Ano máte pravdu ztráta odvahu, nejde jen o můj příběh, ale příběh sestry. Pokud vás to zajímá a omluvíte další odkazy, tady najdete některé z příběhů vyléčených lidí: http://www.dumproabstinenci.cz/lecili-se-a-abstinuji
a navrch přidávám jeden z nich. Jakmile alkoholem řešíme stres a starosti, nemůže to dopadnout dobře.

Editě je 39 let, je maminkou dvou dospívajících dětí. Má za sebou velmi těžké dětství. Ve 13 letech byla znásilněna jedním z blízkých příbuzných. Poznamenalo jí to na celý život. Když se svěřila rodičům, odmítli jí s tím, že si vymýšlí. Od té události měla strach z mužů. Otec často pil. Slíbila si, že nikdy pít nebude. Připadalo jí to u otce odpudivé. Vzala si dominantního partnera. Patnáct let se pak podřizovala ve všem. Rodina pro ni byla nejdůležitější. Partner jí ponižoval a bil. Asi po pěti letech manželství si začala ulevovat od stresu pitím. Pila panáčka vodky po ránu a pak v pravidelných intervalech celý den. Do léčebny závislosti byla přivezena s monoklem pod okem. Zprávička od ní mi přišla po půl roce od propuštění. Nyní je to 19 měsíců, co Edita abstinuje. Před dvěma měsíci zažádala o rozvod.

„Dobrý den Moniko, díky vaší přísnosti důslednosti, ale hlavně pochopení a laskavosti jsem začala na skupinách přemýšlet nad každou větou, chybou, poznáním a hledáním v sobě samé. Pomalu jsem sundávala masku, za kterou jsem skrývala svoje chyby a závislost. Začala jsem si uvědomovat, že je důležité naslouchat, komunikovat, mít se ráda a pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují. Až po rozbití té masky jsem si uvědomila, že z každé maličkosti jde mít radost. Trápila jsem se minulostí a po otevření bolavých míst vím, že nechci jít cestou zpátky. Musím odpustit sama sobě a blízkým, to je pro mě dar nejcennější. Mít klid na duši. Nemůžu říct, že jsem vyléčená, závislost je jednou pro vždy ve mně. Mám najednou klid v sobě a vím, že chci jít cestou jinou než doposud….“