a ještě bych doplnila,

že synovi brácha nikdy nechyběl. Sice jsme s manželem pořád čelili otázkám, zda na něm nevidíme nějaké strádání za sourozencem a odpovídali, že ne nevidíme. Po nějaké době se ti natvrdlejší jedinci začali obracet přímo na syna - Víš, že jsi z dvojčat? Chybí ti brácha? Je to jako kdyby ti chyběl kus tebe samého, viď? Asi nejlepší synova odpověď byla v 5 letech - A nevíš, jak mi má chybět někdo, koho si nepamatuju?
Dnes už je kluk velký a když o tomhle tématu mluvíme, říká, že mu nechybí, že si ho prostě fakt nepamatuje