Jak to probíhalo u nás

U nás to probíhalo trošku jinak. S nápadem jít na 8-letý gympl přišel syn sám. My mu pomohly na internetu najít, jaká gymnázia se nacházejí v dojezdové vzdálenosti. Pak jsme spolu s ním obešli dny otevřených dveří a rozhodnutí "kam" jsme nechali na synovi, de facto jsme jen podepsali přihlášku.

Oba s manželem jsme k tomu měli docela vlažný postoj. Oba sice zastáváme názor, že dosažené vzdělání je pro život a životní úroveň klíčové, ale spíš jsme upřednostňovali klasickou ZŠ, aby si užil dětství. Takže jsme synovi opakovali, že když se tam nedostane, nic se neděje, o nic nejde a netřeba se tím trápit a když se dostane a nebude se mu tam líbit, vůbec není problém vrátit se na ZŠ.

Na přijímačky se učil sám, jen chtěl koupit nějaké cvičné testy a pak chtěl zaplatit zkoušky na nečisto na dané škole. V den přijímaček jsme měli v plánu vyrazit spolu s ním do školy, manžel ale nakonec nemohl zavřít ordinaci, takže jsem jela jen já, pár hodin jsem se procházela před školou a pak jsme šli se synem na jídlo. Jsme rádi, že to bral nějak tak v pohodě a ani výsledků jsme se neděsili, prostě si to šel "zkusit".

Vzali ho, skončil (tuším) dvanáctý. Domluvili jsme se, že nastoupí a když by se mu chtělo zpět na ZŠ, tak se vrátí. Synovi se na gymplu zalíbilo (velký podíl na tom mají hlavně mimoškolní aktivity) a je tam dodnes.

Co však neuznávám je postoj rodičů jeho spolužáka. Kdy rodiče rozhodli, že dítě prostě na gympl půjde, ať chce nebo nechce, ať na to má nebo nemá. Bohužel tento klučina na to nemá. Zkoušky sice udělal, ale bylo to doopravdy vydřené učením se rok dopředu. Na škole jen tak tak prolézá, případně dělá reparát a to učení věnuje skoro celý volný čas, tedy žádné koníčky, žádná zábava. Podle mě vcelku smutný život dítěte (dnes už puberťáka).