Heh?

Taky mi přijde, že autorka článku dělá z přijímaček velké drama. Podle mě to není ani ostuda, ani konec světa, když je dítě odmítnuto. V dnešní době se dá navíc přihlásit až na tři školy - když jsem se hlásila já, mohla jsem si vybrat jen jednu školu. Moji rodiče pojali přípravu na přijímačky velmi disciplinovaně - na jednu stranu výhoda (koneckonců, skončila jsem sedmá z asi sto třiceti uchazečů), na tu druhou jsem vše kolem přijímaček tehdá dramatizovala a doopravdy se bála, že mě nepřijmou. Hůř na tom byla mladší sestra, kterou nepřijali a rodiče nějakou dobu tvrdili svým známým, klidně i na potkání, že to odflákla.

Trochu mimo mísu, ale děsí mě některé příspěvky v diskuzi. Pokud se žák nebo student musí učit více než dvě hodiny denně a nemá čas na své záliby, je něco v nepořádku. Tím teda neříkám, že by se neměl do školy připravovat, nicméně aby člověk vedl šťastný život, musí vést i nějaké oddychové aktivity, aby nebyl přetížen. Bohužel, některá gymnázia stále fungují na principu, že se nažene třicet dětí do jedné třídy, vyvíjejí se na ně objemné nároky a je jim neustále připomínáno, jak mají být za tuto příležitost vděčni, neboť jsou na "prestižní" škole...

Postupem času jsem si uvědomila, že v těch jedenácti jsem byla strašný ucho, co se týče přípravy. Nyní mi je devatenáct, mám za sebou maturitu i přijímačky, přičemž jsem si teď byla schopna sama naplánovat přípravu, aniž by mi do toho museli zasahovat rodiče, čímž odpadl stres, který jsem zažívala před osmi lety. Brala jsem to všechno v klidu, schválně si vybrala školy a obory, které navazovaly na to, co jsem se učila k maturitě, a dostala vyznamenání i byla přijata na šest škol. Myslím, že ten systém ohledně přijímaček v mladším věku by se měl nějak reformovat, protože mladší děti nemají být oběťmi ctižádostivých rodičů, ani jim ovšem nemá být vzdělání odepřeno kvůli nemotivujícímu rodinnému prostředí.