Jak se měnilo mé očekávání v průběhu let

U prvního syna (rok narození 2001) jsem byla skoro nešťastná, že bydlíme na vesnici a že si tedy školku nemohu vybrat. Když nastoupil do té jedinné možné, neustále jsem řešila, že nemá kroužky (angličtinu, hudebku..), že se tam nic nenaučí, že si "jenom" hrají. Očekávala jsem, že školka bude syna rozvíjet a vzdělávat.
V roce 2006 se mi narodila dvojčata. Po dvou letech mateřské - totálně psychicky zdeptaná - jsem začala hledat paní na hlídání (naprostá katastrofa), soukromé školky (tady jsem měla štěstí - našla jsem blízko pracoviště v Praze soukromou školku, ale školné na jedno dítě po slevě 9.000 Kč!). Byla jsem štěstím bez sebe, když mi červencové děti vzali ve 3 letech do naší vesnické školky. Děti tam chodí rády a já jsem ráda, že je do ničeho netlačí, že si tam mohou hrát a že je o ně postaráno.
Proč ta změna názoru (když tedy pomineme neskutečný rozdíl ve financích)? Prvnímu synovi jsme se věnovali - a tím myslím opravdu věnovali- a "cíleně" ho rozvíjeli (babička učitelka I. stupně....) a na svůj věk byl opravdu hodně "chytrý", zvídavý a šikovný. Dvojčata jsme oproti staršímu synovi vyloženě "zanedbávali" - 3 děti dají zabrat sami o sobě i bez kroužků a aktivit, taky jsem v té době už pracovala. Nicméně dvojčata uměla to samé, jako jejich brácha v tom věku. Není rozdíl. Na školce a školkovních aktivitách to nestojí. Jsem vděčná za to, co máme.