... tak je na čase, aby se probudili a ženy je vyburcovali/"donutili" myslet jinak.
Já myslím, že to tak hrozné není. Partneři se holt musí dobře poznat, na začátku vztahu se na všem domluvit a i potom, když už spolu žijí, mají děti atd., tak případné problémy řešit. Ten sklon k "neřešení" sice řada mužu (i žen???) možná má, ale myslím že pak v praxi (=vztahu) také zjistí, že to dlouhodobě nefunguje, že se to většinou vymstí - a přijít o vztah zas taky nechtějí.
Můj dojem je ten, že to "neřšení", taková ta trochu zbabělost před upřmným rozhovorem, není jen specificky mužský problém. Někteří by mnohdy i přímou řeč uvítali, spíše než nějaké náznaky...
Nevím, neznám statistiky apod.
, ale znám řadu žen, které jsou s nějakými věcmi ve vztahu, ve svém postavení v rodině nespokojené - a když se zeptám, zda se o tom bavili s partnerem a co on na to, tak vyjde najevo, že to ještě ani nezkusili
! Tak co si o tom mám myslet??? Když to ani nezkusí, ale hned se zařídí v roli "chudinky", která prý to má těžké a nejde s tím nic dělat...
Nebo kolik maminak si třeba stěžuje, co vsechno se jim nelíbí/nezdá ve školce či škole jejich dětí - a když se zeptám, co v tom podnikli, zda o tom mluvili třeba s učitelkou, napsaly mai ředtilce apod. - tak kdepak! Vždyť sedět někde u kafíčka a brblat je přece mnohem jedodušší (něco jako chlapi v hospodě, kteří nadávají na poměry apod. - abych trochu použilá klišé
... Co na tom, že je to neefektivní (nic nezmění) a navíc otravné?!
Co se týče zrovna partnerskkého/manželskohé vztahu, tak tam se řada věcí nemusí řešit vždy "jen" mluvením (zejména pokud má např. žena pocit, že to opakověné nikam nevede) - "řešení" můžou někdy být i přímé činy, fakta
. Prostě tu věc, kterou (už) dělat nechci, nebo u které mám pocit, že to partner bere jako samozřejmost a sám se i přes opačnou dohodu nepodílí, přestat dělat (třeba vařit, prát apod., aniž by bylo dohodnuto, že to zůstane jen na ženě)! Bez komentáře, jen až když on něco řekne - mnohým to pak dojde...
Ale záleží samozřejme na celkové situaci.
Sedět )..