pocity mám stejné

z mých porodů ve mě zůstaly nepříjemné vzpomínky z toho, že za mě personál rozhodoval v situacích, kdy jsem se byla schopna rozhodnout sama a věděla jsem co tělo zrovna potřebuje, ale bohužel jsem se musela podřídit řádu a systému - vnímám to tedy stejně jako zakladatelka. Konkrétně u mě se nedělo nic tragického co by peronálu bránilo mě poslechnout - pouze neochota, pohodlí
a snaha dodržovat postupy. Protože kdo nic na víc neudělá ten v podstatě nic nezkazí, že jo. U druhého porodu mi stačila maličkost - dojít si z příjmu na porodnici do 3. patra pěšky po schodech - v tu chvíli pro mě neuvěřitelně příjemný pocit, nicméně sestra z příjmového mě měla hlášenou jako akutní - otevřená na 8, tak se prostě jede výtahem a konec diskuze. Mé argumenty, že zvracím celé těhotenství, je mi zle z uzavřených prostor a vím, že schody jsou pro mě lepší neposlouchala, nakonec ve výtahu z ní vylezlo, že se za celou šichtu nachodí až až. U prvního porodu jsem zase prohrála boj o svoji polohu při druhé době porodní,následkem čehož mi pak zlomili žebro a u obou boj o to, aby děti zůstaly celou dobu se mnou. A přitom mám pocit, že stačilo tak málo, aby ten okamžeik zrození ve mě zůstal jako něco úžasného do čeho se nemíchají negativní vzpomínky.