moje zkušenost

Kdysi jsme taky řešili jak bojovat. Manželovi jsem se svěřila, jak těžko v ordinaci vysvětluji, co nás trápí, často nerozumím všemu, co doktorka chce, vysvětluje a že si tam zkrátka připadám jako blbec. Smál se, a že to přeci není nic tak hrozného, dokud sám nezažil. Nejmladší dítě se v noci probudilo a řvalo, drželo si ucho a tak, i když naše děti středoušními záněty netrpěly, bylo jasné, že se jede na ORL píchnout ucho. Manžel ochotně jel, a do ordinace se vnutil s námi. Doktor se ho zeptal, proč tam jsme, manžel vysvětlil problém, i když bylo jasné proč. Brečící dítě s rukou na uchu na oddělení ORL.
Syn se probudil a pláče a bolí ho levé ucho.
Jasná informace, ne? Lékař si ve vteřině přitáhl dítě k sobě a bryskně propíchl pravé ucho. Nestačila jsem zareagovat a manžel jen prohlásil:
Jeho ale bolí levé ucho.
Doktor se zahleděl, obrátil si syna na druhou stranu a píchl to správné ucho. Kluk přestal brečet, řekli jsme s bohem a jeli domů. Manžel mi v autě řekl: Měla jsi pravdu, promiň, připadám si jako blbec.