Proč lžeme svému lékaři?

Jsou celkově nespokojené s jeho službami, některé matky dokonce své děti před pediatrem chrání.

Matky s pediatrem svádí jakýsi boj a jejich popisy návštěv ordinace tomu odpovídají („Zase jsme válčili s pediatrem“). V souboji pak lze zvítězit (v tomto případě není snadné určit, co takové vítězství znamená), utéct (k jinému pediatrovi, kde se proces může opakovat), prohrát (v našem případě to může znamenat například vzdát se snahy o prosazení vlastního názoru) nebo přejít do latentního, ale zato chronického konfl iktu. Vztah s pediatrem je dlouhodobý, výsledek boje tak není jednou provždy platný, ale většinou se nakonec ustálí v nějakých hranicích.

Partyzánský způsob boje

Psychologicky zajímavá je situace, kdy rodič boj nevyhraje a pokračuje partyzánským odbojem. Mluvíme o situaci, kdy matka v ordinaci kývne na všechna doporučení, která se jí ve skutečnosti nějak nezdají, a doma se pak zařídí podle vlastního uvážení, případně podle rad kamarádek a dalších osob.

První otázka, kterou si v této souvislosti pokládám, je, jak k takové situaci (partyzánskému odboji v ordinaci) vůbec dojde?

Proč se stane protivníkem lékař, ke kterému jdeme za pomocí?

Začněme od začátku. V dětství jsme k doktorovi určitě chodili, později ženy určitě alespoň ke gynekologovi, ale právě narozením dítěte přicházíme do opravdu blízkého a intenzivního kontaktu s lékaři a zdravotnictvím.

Komunikace s personálem v porodnici je strašákem mnoha nastávajících maminek a tatínků. Takřka všudypřítomné jsou obavy z toho, že nás v porodnici budou nutit do něčeho, co nechceme, a u čeho nevěříme, že to je dobré. Mnohé ženy si přejí mít partnera u porodu i kvůli jeho schopnosti bránit ji, když bude vystavena obávané zvůli porodníků. Obava z konfl iktu s lékařem, z toho, že já a zdravotník nepotáhneme za jeden provaz, je přítomna ještě dlouho před samotným setkáním s ním. Autoritativní přístup zdravotníka, který může uklidnit a uzemnit rozrušeného, vyděšeného člověka („Ten doktor určitě ví, co dělá, dobře to dopadne.“), jindy působí na pacienta nepříjemně povýšeně a dokonce agresivně.

Porodem ale komunikace s lékaři a sestrami, stejně jako související problémy, nekončí. S dítětem často chodíme k pediatrovi, u malých dětí nejsou nijak vzácné ani pobyty v nemocnicích. Komunikace s lékaři tak nabývá na důležitosti, a jsou-li v komunikaci s pediatrem problémy, jsou pociťovány jako závažné. Prvním kamenem úrazu se může stát například očkování. Pro značnou skupinu rodičů jsou návštěvy pediatra nepříjemné.

Bez spolupráce to nejde

Komunikaci mezi lékařem a pacientem je celosvětově věnována velká pozornost.

Ukazuje se totiž, že kvalita této komunikace má citelný vliv na výsledek léčby. Dříve byla nejvyšší úmrtnost na infekční nemoci, kdy se podal nebo nějakou dobu podával lék a ten buď zabral, nebo ne. Kvalita spolupráce mezi lékařem a pacientem, který nejvíce času strávil v bezvědomí, blouzněním nebo spánkem, neměla podstatný vliv na výsledek léčby.

Dnes nejvíc lidí umírá na kardiovaskulární choroby, kdy přímou součástí léčby může být změna jídelníčku nebo dlouhodobé užívání léků s nepříjemnými vedlejšími účinky. Pacient mnohdy musí změnit celý svůj životní styl a v této změně v zájmu svého zdraví vytrvat. Tady je kvalitní spolupráce mezi pacientem a lékařem životně důležitá.

Cílem mnoha studií, které se zabývají komunikací mezi pacienty a lékaři, zdravotními sestrami a ošetřovateli, je přijít na to, jak má zdravotník komunikovat, aby motivoval pacienta ke spolupráci.

V USA se realizoval zajímavý výzkum komunikace mezi zdravotnickým personálem a hospitalizovanými staršími lidmi. Obě dvě strany hledaly bariéry v komunikaci na straně zdravotní sestry, na straně pacienta a na straně prostředí, ve kterém se komunikace odehrávala. Zajímavé bylo, jak se představy o bariérách v komunikaci lišily.

Například, na straně personálu samy sestry považovaly za největší bariéry to, že pacientovi dostatečně nepřiblíží smysl zákroku, že na něj nemluví dost pomalu a jasně. Celkově vzato, sestry považovaly za nejdůležitější pro úspěch řemeslnou dovednost mluvit s lidmi. Pro pacienty naopak situace, kdy zákrok nebyl dostatečně vysvětlen, byla nepříjemná, ale nijak závažná. Naopak, zásadní překážkou byl pro starší pacienty pocit, že zdravotník o ně nemá zájem a že je nemá rád (nemá rád staré lidi). Pacienti byli nejcitlivější na způsob, jakým se k nim sestra vztahovala.

Na straně pacienta hlavní překážku představuje jak pro sestry, tak pro pacienty nedůvěra k sestře. Nedůvěra pacienta představovala pro obě strany problém horší než sluchové postižení pacienta. Nakonec není překvapivé, že zdravotnický personál vnímá obecně jako závažnější překážky v komunikaci na straně pacienta, zatímco pacient vnímá jako závažnější překážky v komunikaci na straně zdravotníků.

Vztah je podmínkou důvěry

Vypadá to, že pro spokojenost s průběhem komunikace mezi pacientem a zdravotníky je rozhodující vztah, který si obě strany vytvořily. Když má pacient pocit, že se o něj zdravotník nezajímá, a zdravotník má pocit, že mu pacient nevěří, moc nadějí na úspěšnou spolupráci nemají.

Mnoho rodičů si stěžuje na to, že jejich pohled na věc lékaře nezajímá, na diskuzi o navrhovaných zákrocích jaksi není čas.

Matka pak ví, kolikrát za den jakou dávku léku dítě dostane, ale už netuší, co si od nasazení tohoto léku pediatr slibuje, jak konkrétně ten lék v těle působí, proč se lékař rozhodl zrovna pro antibiotikum nebo kortikoid. Pravdou je, že i když za konverzaci doktoři nejsou placeni, v mnoha případech omezují verbální komunikaci proto, že umění komunikace s pacientem neovládají. Je to škoda, protože děti, které chodí ke komunikačně zdatnému pediatrovi, jsou (alespoň podle amerických výzkumů) zdravější.

Je zarážející, kolik českých matek přiznává, že pediatrovi lže: že začíná později s přikrmováním, že začíná dříve s přikrmováním, že vedle (místo) předepsané medikace užívá jiné, lidové a bylinkové, homeopatické, případně sousedskému dítěti předepsané preparáty. Nakonec, mnohé matky nezmiňují zdravotní problémy a zvláštnosti chování nebo vnímání a prožívání dítěte.

Co všechno se pediatr nedozví

Američtí výzkumníci Wissow a Roter (1994) zkoumali na základě obrovského množství nahrávek z ordinací, jak komunikační styl a dovednosti pediatra ovlivňují množství důležitých informací o dítěti, které se pediatr od matky dozví. Ukazuje se totiž, že například děti s psychickými poruchami dlouho nedostávají specializovanou péči. Matky nezmiňují před pediatrem jednak problémy dětí s chováním a prožíváním, ale i skutečnosti, bezprostředně spojené se zdravotním stavem dítěte. Většinou matky uvádějí, že určité věci s pediatrem nechtějí probírat, protože není kvalifi kovaný, nemá o to zájem, nemá na to čas, nebo se obávají ponížení nebo zahanbení, když otevřou témata, která jsou pro ně z nějakého důvodu citlivá. Když si teď představíte drogově závislou zanedbávající matku, která zatajuje před doktorem, že její nový partner zneužívá dceru, jste na omylu. Toto zdráhání otevřít před pediatrem téma, prožívané jako citlivé, i když je důležité a týká se zdraví dítěte, se prokazatelně týkalo i matek, které jinak vzorně dbaly o zdraví svého dítěte. V jiné studii výzkumníci mluvili s matkami, které opouštěly dětskou pohotovost. Zjistili, že jenom 25 % matek při návštěvě dětské pohotovosti ventilovalo před pediatrem skutečnosti, které považovaly před návštěvou za nejdůležitější.

Jak je možné, že matky takto selhávají v ordinaci dětského lékaře? Proč nepodávají dítěti předepsané léky? Proč pediatrovi lžou? Samy matky to vysvětlují tak, že něco by pediatr „nepochopil“, bylo by to na něj moc („on takové alternativní věci nemá rád“), kritizoval by je. To všechno vychází z představy lékaře odmítajícího, trestajícího, nikoliv partnera, který nám kvalifi kovaně poradí, jak bychom mohli o své dítě ještě lépe pečovat. Kritiku od pediatra matky zpravidla pociťují jako hodně bolestivou. V očích rodiče je lékař obdařen obrovskou mocí, které se rodič podřizuje, bojí se, ale zároveň se bouří tím, že mu neříká pravdu. Lež a lhaní jsou indikátorem nerovnováhy moci.

Vypadá to, že je zcela běžné, že dospělý člověk, který třeba dosáhl určité úrovně vzdělání a je úspěšný ve svém povolání, se tváří v tvář pediatrovi ocitne v roli dítěte, které v sebeobraně lže, aby nebylo potrestáno.

Nerovnováha moci

Za jakých okolností rodiče nejvíce lžou? Pacienti nejčastěji lžou v případě, že medikace nebo životní styl, předepsaný lékařem, jim nevyhovuje, a než diskutovat o tom s doktorem (a cítit se provinile, nezodpovědně a hloupě), je pro ně schůdnější v tichosti vynechat medikaci nebo například napít se zakázaného alkoholu. Dále se typicky zatajuje samoléčba nebo homeopatická léčba, návštěva léčitele a obsah doporučení léčitele.

Místo partnerského, spolupracujícího vztahu dvou dospělých lidí, ze kterých jeden je pacient (rodič pacienta) a druhý lékař, vzniká vztah dominance a submise.

Tam, kde je nerovnováha moci ve vztahu, se vyskytuje lhaní. Lež a lhaní jsou dokonce považovány za indikátor nerovnováhy moci.

Výzkumy naznačují, že čím více pacient vnímá sám sebe podřízeně vůči lékaři, čím více vnímá jeho autoritu, tím častěji mu lže. Lže člověk, který je přesvědčen, že při otevřené konfrontaci s lékařem prohraje, a ještě navíc se může lékaři znelíbit, poštvat ho proti sobě. Pacient lékaře nechce naštvat, zároveň se potřebuje bouřit proti jeho autoritě.

Vykazuje jak submisivitu, tak pasivní resistenci. Sdílet znalosti je sdílet moc. Mít tajemství před doktorem dává pocit moci.

Projevit skutečný zájem

Na základě zmíněné analýzy nahrávek z ordinací se ukázalo, že aby matky odhalily citlivé informace, pediatr se musel zeptat (projevit zájem). Ale položit otázku nestačilo. Důležité bylo, aby lékař byl chápající a empatický, aby naslouchal pozorně a se zájmem. Pediatři, kteří dokázali být dobrými posluchači a projevit pochopení, se dozvěděli více informací. Nejenom, že rodiče takovému lékaři nic schválně nezatajovali, ale skutečně si vybavili víc informací, spojených s aktuální nemocí. Rodiče pak byli spokojenější s návštěvou a mnohem svědomitěji dodržovali pediatrova doporučení.

Vystupovat z pozice autority je pro lékaře jednodušší - je to rychlejší a vypadá to účinně. Například, v případě, že rodič kvůli vlastní nevědomosti odmítá lékařský zákrok nebo medikaci, mnohý pediatr mu to pěkně vytmaví, jak je nezodpovědný. Tento rodič třeba už nikdy nebude protestovat. To znamená, že když ten rodič nebude z nějakého důvodu dodržovat doporučený léčebný postup, pediatr se to nedozví. Tímto způsobem mnoho lékařů ztrácí důvěru pacientů a rodičů. Je to alarmující - zatajování relevantních informací může vést k závažným zdravotním komplikacím.

Lhaní není jen záležitostí pacientů a jejich rodičů. Z výzkumů víme, že je běžné na obou stranách. Na straně lékaře to bývají spíše manipulativní lži, nejčastěji přehánění rizik nedodržení léčebného postupu, který on doporučil. Snaží se přesvědčit pacienta, že poslechnout je otázkou života a smrti.

Hledáme pochopení jinde

Proč lidé běhají od lékařů k léčitelům a šarlatánům? Je tady určitě mnoho důvodů, jedním z nich je ten, že před nimi člověk nepotřebuje nic skrývat. Jsou tu pro něj. Sice (v případě šarlatánů, nikoliv léčitelů) mnohdy nevědí, kde má člověk játra, zato dokáží projevit zájem o okolnosti nemoci, o pacientův názor na nemoc, o rodinné poměry a celý život člověka v souvislostech. Frustrovaný zážitkem vlastní submisivity pacient u šarlatána rozkvete díky euforii ze spolupráce a nové naději, kterou dostane. Většinou to netrvá dlouho, euforii vystřídá zklamání a pocit, že byl podveden. Kromě klientského přístupu a schopnosti nadchnout pro věc šarlatán bohužel ničím nedisponuje.

Říkám si, že kdyby lékaři přistupovali k pacientům tak, jak k nim přistupují šarlatáni, promyšleně pracovali s placebo efektem, dali si práci získat pacienta právě pro svou koncepci léčby, změnila by se spousta věcí. Považuji za téměř jisté, že kdyby výše popsaný jev nastal a přístup lékařů (v našem případě pediatrů) se takto změnil, pak by se lhaní a zatajování skutečností, důležitých pro diagnózu a léčbu, omezilo jenom na ty rodiče, kteří opravdu mají co skrývat.

Co můžeme dělat jako rodiče? Můžeme například využít vědomí toho, že podle nahrávek rozhovorů v ordinacích více podpory od pediatrů a méně konfrontací zažívaly matky, které působily ustaraně. Další cesta, jak komunikovat s lékařem, je využít setkání s lékařem jako skvělou příležitost rozvíjet svou asertivitu. Chovat se asertivně u lékaře znamená říkat otevřeně, jaký máme názor na navrhovaná opatření, naslouchat argumentům lékaře, vyptávat se ho na vše, co nás zajímá, protože to je podstatné pro naše rozhodnutí, a sdělit mu, jak jsme se rozhodli. Nebude to vždy příjemné, ale když začneme lhát, jen se utvrdíme v roli podvádějícího dítěte a prosazovat svá přání bude stále obtížnější. ~

Literatura:

Faizang, S. Lying, secrecy and power within the doctor - patient relationship. Anthropology & Medicine, 2002, No. 2. Wissow, L. S. a Roter, D. L. Pediatrician interview style and mothers‘ disclosure of psychosocial issues. Pediatrics 1994, p289.