Mám bosé děti

Mám bosé děti, od jara do podzimu, jakmile to počasí jen trochu dovolí, jsou bosé. Bydlíme na vesnici, rozbité sklo se často najde i na našich ulicích, ale je to holt riziko, které dobrovolně podstupuji, abych jim umožnila cítit se přirozeně a příjemně. Moje děti příliš boty rádi nemají, doma jsme bosí skoro celá rodina. Řešila jsem z počátku problémy se školkou, kdy mi učitelky nešťastně sdělovaly, že už vážně neví, jak mé dítě přesvědčit, aby nosilo papuče "tak ji nechte bosou, mě to nevadí" je uzemnilo a byl klid. Okolí si na nás už zvyklo, rodiče se přestaly pohoršovat nade mnou jako nad matkou a místo toho svým dětem vysvětlují, že moje děti chodit bosé můžou, ale ty jejich ne... Neříkám, že jsou bosé stabilně pořád, do města, na úřady, do obchodu, k doktorům a při rychlých přesunech samozřejmě boty mají, ta starší dnes už mnohem víc než dřív, ale když si hrají, doma, na hřišti, na zahradě, boty nenosí. Jsou to naše děti, naše výchova a naše přesvědčení, nikomu ho nevnucuji, ale ani si ho nenechám brát, občas je mi líto dětí, které se nesmí zout ani v parném létě v pískovišti, ale nekecám jim do toho.