Já si povídám

Nejspíš to vychází z australské geografie, kde se bez auta mimo velká města neobejdete a silnice přitom mají dlouhé přehledné úseky.
Ale i já si za jízdy s dětmi povídám, vždycky je upozorním, kdy na mě nemají mluvit (zatáčky, předjíždění, křižovatky apod.), nikam se v autě nehoním a za volantem si povídám rád, ostatně beru stopaře mj. i proto, aby v autě nebylo ticho. Písničky si pouštíme s českým textem, takže děti se třeba ptají na význam některých slov a smysl textu. Samozřejmě cestování autem nenahradí komunikaci doma, ale je to pro mne přirozené navázání. Nedokážu si moc představit třeba hodinové mlčení, i když věřím, že někoho to prostě při řízení ruší.

Někdy mám pocit, že diskusi dominují dámy, co ze sebe chtějí hlavně vyprsknout nějaký potlačovaný stres. Samá ironie, všechno vědí nejlíp, nic jim není dost dobré. Víc věcnosti by neškodilo.