Re: Čtením se učí jazyk

Nesrovnával jsem tělocvik s obrazem a hudbou co se významu týče, ale jak je pojímána výuka (osobní generační zkušenost, podle toho, co vím ze svého okolí, se situace moc nezměnila). Tedy že výuka nesměřuje k podněcování a rozvíjení schopností žáků, ale zužuje se víceméně na podporu těch, kteří mají sami zájem nebo jsou nadaní.

Jazyk se nejlépe učí používáním. Bohužel, u nás převažovalo a nejspíš stále převažuje učení gramatických pravidel, i když bez čtení je to mučení, naopak rozvíjením čtení není nutné biflovat se hromady teoretických pravidel. Do výuky cizích jazyků se pomalu pravidlo praktického používání (učení se čtením, mluvením, ne biflováním pádů apod.) už prosazuje, zatímco při výuce pravopisu mateřského jazyka je to možná spíš horší, aspoň osobně jsem slyšel o nebývalém počtu dětí, které poslední dva ročníky základky strávily češtinu právě samoúčelným biflováním.

Jistěže čtení samo o sobě není samospasitelné - je to přece jenom jedna složka. Tou druhou je vlastní užití. To znamená, že člověk by si měl rozvíjet jak čtení, tak samostatné psaní; to je bohužel další věc, v níž naše školství kolektivně kulhá. Takže čtení samo o sobě záchrana není, ale bez čtení to jde hůř, čest výjimkám, rozvíjet čtení, a to hlavně během školní docházky, pomáhá zvládat pravopis a vytváří základ k rozvíjení vyjadřovacích schopností, ovšem bez druhé složky (psaného i mluveného samostatnéh vyjadřování) plody nenese. Bez dostatečné znalosti pravopisu a rozvinutého vyjadřování se dá spokojeně žít, ale v něčem to omezuje. Např. neschopnost neurčit podmět (z hlediska gramatického celkem banální věc), přitom úkaz nijak zvlášť výjimečný, způsobuje, že človek neporozumí např. úřednímu textu, zákonu, vysvětlivkách k formuláři.

Výuka literatury? Důraz se neklade na vlastní čtení, ale na životopisná data autorů, na z literárního hlediska mrtvé autory, na písemné (klidně opsané od kamaráda nebo ze záložky) předložení výcucu z obsahu.