Zvláštní paušalizace

Z pohledu autora článku jsem "líná". Na to, abych běhala 1x týdně do tělocvičny, na tu dobu si jako vdova objednávala hlídání syna, fakt nemám čas. Přesto jsem vůči stresu odolná víc než dost, jak v práci, tak i v osobním životě (i přes to, co nás v životě potkalo, jsem stále optimistka a své splíny se snažím nepřenášet na okolí, které mi často říká, že nechápe, jak to všechno s úsměvem na tváři zvládám). Můj syn nechodí do žádného sportovního klubu (= v pojetí autora je asi taky líný), ale na hřišti vyšplhá bez problémů do vrcholu pyramidy, zvládne veškeré sportovní atrakce a předčí v nich o dva roky starší kluky, kteří chodí pravidelně do sportovních kroužků. Faktem ale je, že nesedí u počítačových her a u televize také tráví čas pouze "přiměřený". Budu-li paušalizovat stejně jako autor, pak si myslím, že naopak děti, které jejich rodiče odmalička nutí ke sportovním výkonům ("Ty musíš být nejlepší"), se z toho neustálého tlaku na výkonnost můžou v pubertě zhroutit. Takže "všeho s mírou" pane autore. A hlavně neztratit zdravý rozum.