Sportovně založené děti mají spokojenější život

Ve stresové situaci pak už nikdy nereaguje automaticky a celý život se správné reakci učí. Líní rodiče mívají líné děti, ze kterých pak často vyrostou obézní neurotici. Sport významně zvyšuje adaptabilitu, tedy schopnost přizpůsobit se životním změnám, respektive odolnost vůči stresu.

Sport je nenásilný způsob, jak zvládnout výhry i prohry, naučit se disciplíně, schopnosti kooperace i zdravé soutěživosti. Všechny tyto dovednosti se přitom ukládají do mozku jako určitý program chování a ve stresové situaci se automaticky spustí.

"Vzhledem k tomu, že správný návyk souvisí s vývojem mozku, je zásadní se sportem začít už v útlém dětství, nejpozději do sedmi let věku dítěte. Pokud se totiž vhodná doba propásne, je to nevratné. Člověk už ve stresové situaci nikdy nereaguje automaticky, ale celý život se správné reakci učí," říká Filip Brodan, ředitel společnosti Zaměstnanci.com, která pracuje s diagnostickou metodou CAmethod (více o metodě viz box).

Tyto závěry vychází z analýzy psychologického profilu 72 340 osob, jejichž odpovědi byly zpracovány v průběhu několika let. Analýza byla provedena individuálním dotazováním za asistence psychologa či odborně vyškoleného pracovníka.

Vztah ke sportu je třeba vybudovat do sedmi let

Děti, které jejich rodiče nevedou k pohybu a sportu v dospělosti mnohem častěji skončí jako obézní neurotici. "Základ pro pozdější vztah ke sportu a pohybu je nutné vybudovat nejpozději do sedmi let a v tomto věku je pro dítě určujícím vzorem vlastní rodina. Pokud rodiče tráví většinu volného času pasivním vysedáváním u televize nebo v nákupních centrech, nemohou čekat, že z jejich ratolesti vyroste další Jaromír Jágr," vysvětluje Filip Brodan.

Předškoláci přitom nemusí každý den trávit hodiny na sportovišti, ale je potřeba, aby s rodiči zažívali nějakou společnou sportovní aktivitu. Dětem do čtyř let stačí společné pěší vycházky zpestřené jízdou na odrážedle, s většími potomky lze podnikat společné výlety na kole, plavat, bruslit nebo lyžovat.

"Po dovršení sedmi let se dítě postupně vymaňuje z vlivu rodiny a začíná si ke sportu hledat vlastní cestu, do deseti let si pak uvědomí, zda mu lépe vyhovuje skupinový, nebo individuální sport," konstatuje Filip Brodan. V tuto chvíli je vhodné zúžit pohybové aktivity jen na několik sportů, kterým se malý sportovec bude věnovat i v budoucnosti.

"Nejpozději do deseti až třinácti let jsou předpoklady pro sport v mozku zformovány ze 40 procent a toto psychické nastavení už nikdy v životě nelze změnit," upozorňuje Filip Brodan. Je čas společně s dítětem vybrat pouze jeden nebo dva sporty a věnovat se jim naplno. Období od třinácti do sedmnácti let věku je spojeno s touhou dosáhnout ve sportu velkých úspěchů a současně dochází k přirozenému profilování vůdců.

Sportovci jsou výrazně odolnější vůči stresu než lenoši

Schopnost adaptability je velkou předností v pracovním i osobním životě. Lidé, kteří dokážou změny přijmout a přizpůsobit se jim, aniž by se příliš stresovali, jsou spokojenější, úspěšnější a také zdravější. Nejlepším lékem na stres je přitom sport.

Z výsledků analýzy společnosti Zaměstnanci.com vyplývá, že existuje prokazatelná souvislost mezi pohybem a schopností přizpůsobit se. "Sportovci jsou oproti nesportovcům obecně lidsky adaptabilnější a méně často trpí stresovými návyky, jako je například přejídání, kouření, nadměrná konzumace alkoholu nebo třeba sledování televize," dodává Filip Brodan.

Člověk přitom nemusí denně uběhnout deset kilometrů, aby si zvýšenou odolnost vůči stresu udržel. V případě adaptability totiž platí otřepané přísloví "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš". Jinými slovy - sportovní mládí bohatě vystačí na to, aby se mozek na stres naučil reagovat žádoucím způsobem jednou provždy.

Mezi 17. a 19. rokem přichází sportovní krize, skončí nejvíc sportovců

Věk těsně kolem plnoletosti (sedmnáct až devatenáct let) je z hlediska sportu nejproblematičtějším obdobím. "Poprvé v životě mladí sportovci zažívají pocity úbytku energie a musí hledat jiné cíle, které je u sportu udrží. Až polovina z nich proto skončí, a to bez ohledu na sportovní talent a dosažené úspěchy," říká Filip Brodan. V tomto období se definitivně ukáže, zda se sport stane ústředním smyslem života jedince, či nikoli - tedy, zda se člověk bude sportu věnovat vrcholově, nebo jen rekreačně.

Naopak věk od 26 do 35 let je pro sportovce, kteří krizi překonali a sportují vrcholově, vůbec nejlepším životním obdobím. Ve svém výkonu totiž dokážou maximálně zužitkovat veškeré dosud nabyté zkušenosti. Po 36. roce už se sportovec z psychického hlediska není schopen nic nového naučit, a pokud se sportu chce věnovat i nadále, je pro něj vhodnější začít trénovat mladší generaci.

Pro kluky se hodí týmové sporty, pro holky individuální

Analýza dospěla také k zajímavému zjištění, které se týká rozdílů mezi muži a ženami - funguje to i ve sportu. "Muži se již od svých dvanácti let daleko výrazněji zaměřují na výkonnost a soustředí se na jeden sport. Naopak ženám až do 25 let lépe vyhovuje rozmanitost a je pro ně nejlepší dělat několik sportů současně, což jim paradoxně zajistí výkonnost v jednom sportu," vysvětluje Filip Brodan.

Tato skutečnost je vysvětlením, proč výkonově kolektivní sporty, jako je například hokej, fotbal nebo basketbal, jsou převážně doménou mužů. Tento fenomén přitom platí nejen v České republice, ale celosvětově. "Ženy mají větší šanci prosadit se v individuálních sportech, jako je tenis, atletika nebo třeba lyžování," uzavírá Filip Brodan.