Kdo se hýbe, nezlobí

"České děti jsou deváté nejtlustší na světě, přestaly se hýbat," varovně na mě před nedávnem pokřikoval titulek v denním tisku. V článku se psalo mimo jiné o tom, že dětí, které mají problémy s váhou, u nás přibývá téměř ve všech věkových kategoriích (výjimku tvoří sedmiletí). Přinutilo mě to, coby mámu čtyřletého dítěte, začít přemýšlet o tom, jak to vlastně máme s pohybem u nás doma.

Sezením před počítačem trávíme s mužem oba spoustu času, neb nás to sezení, resp. to, co při tom sezení vytváříme, živí. Pravidelný pohyb nám zajišťuje to, že dcerku vodíme do školky a zase ji tam vyzvedáváme, přičemž ona před námi od časného jara ujíždí na koloběžce, která je jejím každodenním parťákem. Doma neustále poskakuje, vesele tančí, kotrmelí se po naší posteli, chodí pozadu, skáče na míči, šplhá po svém otci, aby předvedla stoj na jeho ramenou s dotekem na strop, přičemž někdy mám pocit, že dát před ni krabici banánů, ukáže se, že je to opice převlečená za dítě. A to nikoli za dítě hyperaktivní, ale za docela přirozeně se hýbající vzorek svého věku.

Je čas si to přiznat, zachraňuje svou neutuchající energií čest naší rodiny na poli pohybových aktivit. Já i můj muž se většinou výrazněji hýbeme, pouze pokud nás bolí záda či dobíháme-li tramvaj. Tedy ve dny všední - o víkendech se přece jen snažíme naše ztuhlé údy a kosti rozhýbávat mimo stěny našeho domova přirozeným pohybem: plaváním, výlety atd.

Jednou, dvakrát poskočím, potřetí se dokolečka zatočím

Snaha rozpomenout se na pohybové aktivity svého dětství mne přivedla k tomuto: rozhodla jsem se, že si ve svých čerstvých čtyřiatřiceti letech pořídím švihadlo a po večerech budu sousedům pod námi brnkat na nervy rytmickým dusáním. Ve vyhledávači jsem zadala název tohoto náčiní - a překvapeně jsem zamrkala na monitor, kolik typů švihadel dnes existuje (považte: s počítadlem nebo bez, se závažím v rukojeti, bez ručky, na ven či do tělocvičny a ještě další) a z čeho všeho se nyní švihadla vyrábějí (v nabídce jsou švihadla provazová, korálková, kožená, s ocelovým lankem…).

Poněkud zmatena, čím se při výběru řídit, vstoupila jsem tedy do jedné internetové diskuse o tom, proč je to které švihadlo zaručeně nejlepší. A mrkala jsem potom ještě intenzivněji, neb jsem byla poučena, že u nás existuje nová sportovní disciplína nazvaná "rope skipping", že švihadlo si můžu také zapůjčit v půjčovně švihadel, že se mohu zúčastnit kurzu, pokud dovedu přeskočit 100krát vpřed a 100krát vzad snožmo a zároveň mé nohy zvládnou také techniku "střídnonož" čili běh přes švihadlo… Nejvíce mou mysl zasáhlo, že bez správných bot je mi správné švihadlo pravděpodobně stejně k ničemu.

Uf. Chtěla jsem věnovat cca 5 minut svého času tomu, abych našla vhodný internetový obchod, který mi nabídne švihadlo. Švihadlo, jaké si pamatuji z dětství - nezkoumali jsme, z čeho je, prostě ho každá holka měla. A teď sedím už druhou hodinu před počítačem a snažím se dobrat toho, jaké švihadlo bude nejlepší a jestli vlastně je mé léty zatuhlé tělo schopno tuto sportovní aktivitu vykonávat alespoň na úrovni začátečníka - tedy těch 100 dopředu a 100 dozadu a běhonož - když to má být základ pro to, aby člověk vůbec mohl na základní kurz efektivního skákání.

Jak už jsem zmínila: jsem z generace dětí, které na základce nosily švihadlo v přední přihrádce aktovky hned vedle svačiny. Leckterá kamarádka tam měla taky ještě skákací gumu. Trávila jsem dětství v pohybu, aniž bych nutně musela chodit do nějakého sportovního kroužku - švihadla a guma byly naší každodenní zábavou, kluci chodili ven s míčem, čutalo se snad na každém plácku, vzdálenosti jsme překonávali na kolech, když jsme hráli na schovávanou, u píky se sešly děti všech věkových kategorií z několika okolních paneláků. Už cestou ze školy jsme se domlouvali, v kolik půjdeme ven a co budeme podnikat, a sotva dopadla aktovka vedle psacího stolu, navlékala jsem na sebe bez zbytečného prodlení oblečení "na lítačku". Největším trestem bylo "dostat zaracha" (viz "domáčák"), čili muset sedět doma.

Švihadlo, kde jsi?

Smutnou pravdou je, že partičky dětí hrající si na schovávanou nebo holky skákající bez přestání přes švihadla na jakémkoli volném plácku hned tak v dnešní době nepotkáte. Pro velká města to platí dvojnásob. A dalším - ještě smutnějším - faktem je, že velké množství dětí v mladším i starším školním věku dá dnes přednost vysedávání před televizí či počítačem, než aby se účastnilo venkovních pohybových aktivit a společných her s kamarády. Výsledek? Fyzická aktivita školáků se výrazně snižuje, mnozí z nich se se sportovními aktivitami setkávají jen při hodinách tělocviku. Přitom pohyb by měl být přirozenou součástí každého zdravého dítěte. Alarmujícím důsledkem pasivního trávení volného času pak je stále se zvyšující procento dětí s nadváhou.

Co na to rodiče? Mnozí z nich si ani neuvědomují, že by se jejich děti měly pravidelně hýbat, nejlépe na čerstvém vzduchu. Je to i tím, že často sami potřebu pohybu nemají. Jak známo - my rodiče jsme přitom pro své děti největším vzorem. Jsme to my, kdo určuje způsob trávení volného času. A pokud my sami dáme přednost blikající obrazovce před víkendovým výletem do přírody, návštěvou bazénu, společným bruslením či vyjížďkou na kole, těžko můžeme po svých potomcích chtít, aby vyhledávali aktivnější způsob života.

Nejde o to, že bychom měli děti do něčeho nutit. Ne každé dítě je tak sportovně nadané, aby se v budoucnu stalo novým Jaromírem Jágrem či Martinou Sáblíkovou. Tlačit dítě do přepjatých sportovních výkonů je druhou stranou mince nereagování na jeho přirozené potřeby. Dnes se ale nabízí spousta možností, jak dětem pohyb dopřát, a nemusí jít zrovna o nákladné sportovní kroužky. Existují různá zájmová sdružení, pohybově zaměřené aktivity při domech dětí a mládeže atd.

Škatulata, hejbejte se!

Začněme u sebe - nákup švihadla nemusí být zas až tak komplikovaný (pokud se vám podaří najít kamenný obchod, kde tuto bohulibou věc prodávají, prosím, napište mi), začít s bruslením se dá také v každém věku a většina z nás má nejspíš ve sklepě o polici se zavařeninami opřený notně zaprášený bicykl. Je to vcelku jedno, jakou pohybovou aktivitu zvolíte, důležité je, že děti díky tomu, že s nimi trávíte čas aktivním způsobem, mají možnost od útlého věku vnímat pohyb jako samozřejmou součást života. Ideální je myslet na to, abyste pohybu věnovali dostatek času, a to už s nejmenšími dětmi. Vhodné je kojenecké plavání; mateřská a rodinná centra, která dnes najdete už i v malých obcích, nabízejí často cvičení pro rodiče s malými dětmi atd.

Děti v předškolním věku (od 3 do 6 let) představují neřiditelné gejzíry energie. Víc běhají, než chodí, milují jízdu na koloběžce, už už chtějí umět jezdit samy na kole, ve školce se honí na zahradě s kamarády, ruku v ruce chodí každý den na procházky… Zdá se, že největším trestem pro ně je, musejí-li trávit delší čas na jednom místě. Právě v tomto období máme coby rodiče rozhodující vliv na jejich pohybový rozvoj a výchovu. Učme je základním plaveckým dovednostem, chytat a házet správně míč, lyžovat… Budou vděčné. Je to zkrátka ideální věk pro hravé a pestré pohybové aktivity.

Děti v mladším školním věku (od 6 do 10 let) mají stále vysokou potřebu pohybu. Vstupem do školy se mnohé mění - děti tráví najednou více času sezením, soustředěním se na jednu činnost, učí se spoustu nových věcí… Času prosezenému ve školní lavici by měl odpovídat čas strávený pohybem. Děti v tomto věku mají rády skupinové pohybové hry, výrazně se zlepšuje koordinace jejich pohybů, začínají se pravidelně věnovat sportování v kroužcích… A stále je tu samozřejmě spousta prostoru pro rodinné pohybové aktivity - skvělé je pro děti i dospělé v každém věku plavání.

Leť, Sokole, leť…

"Mamííí, kdy zas pudem do Sokola?" ptávala se mě dcera, když jí byly tři roky. Sokol je skvělým místem (nejen) pro maminky s malými dětmi, ač by vás to možná nenapadlo, neb se vám pojem Sokol pojí s babičkou, stejně jako mně. Jenže právě tady jsme si s dcerou společně s dalšími rodiči a jejich malými dětmi užívali pohybu ve velké tělocvičně, ještě když nosila plínky. Začínali jsme rozcvičkou, pokračovali třeba hravými písničkami a říkankami spojenými s pohybem, děti šplhaly po ribstolech nahoru, kde byly upevněny zvonečky, na které mohly zazvonit, společnými silami jsme s ostatními rodiči během chvilky vytvořili nejrůznější překážkové dráhy, třešničkou na dortu byla trampolína. Shrnuto a podtrženo: obrovský prostor plný zábavy a radosti z pohybu 2× týdně.

Od čtyř let věku mohou děti v Sokole pokračovat v pohybové průpravě cvičením bez rodičů. Nejde o žádný časově a fyzicky náročný trénink, ale o možnost hýbat se v kolektivu dětí, rozvíjet koordinaci pohybů, dostatečně se (opět) 2× týdně vyřádit. Dětem od šesti let věku pak Sokol nabízí dívčí a chlapecké oddíly, kde se učí základům gymnastiky a atletiky, a jednotlivé kroužky, např. aerobik, moderní gymnastiku, stolní tenis aj. Nejedná se o nákladnou záležitost - platí se roční členský příspěvek, příp. také roční oddílový poplatek.

Tak co říkáte, navnadili jsme vás k tomu, abyste se v okolí svého bydliště porozhlédli, kde má svůj "stan" tato česká tělocvičná organizace, jež u nás vznikla už v 60. letech 19. století? Seznam všech středisek Sokola najdete na www.sokol-cos.cz.

Článek je z červnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu června 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - jídelní sadu dětského nádobí od Canpol babies.