Učení se soucitné a účinné pomoci je věc vzájemná

Zajímavý článek - nicméně obávala bych se ze společnosti cíleně odstraňovat poslední zbytky soucitu (i když jako pěstounská maminka dítěte s Downovým syndromem se setkávám někdy i s hodně trapnými až ujetými projevy, kdy se citlivě snažím lidem kolem sebe vysvětlit, v čem je možné pomoci a co nám spíš komplikuje situaci). Pokud lidem kolem sebe emancipovaně budeme odmítat možnost vyjádřit (byť blbě) soucit s postižením, lidé se nebudou mít jak naučit své reakce k postiženým lidem korigovat, přestanou se postupně zajímat a na postižené budou reagovat netečně. Navíc, každé postižení je jiné, a např. emancipovaná nevidomá osoba v tramvaji nepotřebuje pustit místo, ale paní o berlích nebo těhotná maminka by si třeba ráda sedla a nikdo ji nepustí - prostě lidé si snadnou řeknou, minule mi slepkyně vynadala, tak co se budu namáhat, ještě dostanu holí...
Postižení nechci nadužívat, na druhou stranu, pokud se nám snaží někdo pomoci, snažím se ten čas mu věnovat a jeho snahy jaksi usměrnit - protože příště může dcerce(jinému potřebnému člověku) pomoci účinně, i když já na daném místě třeba nebudu.