Re: Učení se soucitné a účinné pomoci je věc vzájemná

Ve dvaceti jsem byla po úraze půl roku o berlích a můžu potvrdit tu zmiňovanou situaci z tramvaje. Vždycky mě nakonec někdo pustil, ale stačilo vstoupit do autobusu a už jsem slyšela otrávené:"Ježiš, zase ňákej invalida". Bylo to strašně potupný a chtělo se mi brečet bezmocí. A to jsem věděla, že nemám berle navždycky a byla jsem mladá. Ale pak taky bylo plno hodných cizích lidí, kteří se mě ptali, co se mi stalo a jestli to bolí, atd., to bylo milé.