babičky nejsou babičky

Zrovna dneska ráno jsme se o tom s manželem bavili. Vůbec by nám nevadily rozdílné názory na výchovu, ani kdyby je babičky krmily čokoládou a chipsy celý den, jenom kdyby s nimi chtěly trávit čas. Je nám to líto. Naše babičky mají vystavené fotky vnoučat všude, ale jinak je nemusí. Hlídat nehlídají, a když jim je občas dovezem, tak je zavřou v pokojíčku s televizí a pytlíkem bonbónů. Jedna s nimi nechce být sama vůbec, druhá občas (tak co 3 měsíce) jenom s jedním na 1-2 dny. A to pak musím poslouchat, jak to bylo hrozné. A děti by potřebovaly nějakou babičku, co by s nimi byla a byla ráda. Ach jo. Jsou perplex z toho, že jiné babičky chodí pro děti do školky nebo s nimi chodí do kina, na koupaliště, jezdí na výlety...Když jsem měla zápal plic a doma dvě unuděné děti, z toho jedno batole, tak se staraly po telefonu, ať hlavně beru ty antibiotika, ale že by mi pomohly, to ani náhodou (mohly by se nakazit, přece). Už jsme se s tím smířili, že naše babičky prostě děti nebaví a nemusí je. Budeme jim holt muset stačit my.