Rodičovské show - how aneb když rodina marodí

Už nejsem matka. Jinými slovy jsem, ale ne taková, jakou děti potřebují. Z té ve mě zbyla jen nějaká podivná kreatura, schopná dětem rozkopnout dřevěnou vláčkodráhu, když mi po ní uklouzne noha, dvě minuty poté, co Ester chce utírat stůl mokrým hadrem a ne suchým a já jí oponuju, že mokrým hadrem pokape podlahu, která je právě dvě hodiny vytřená hodně dobře vyždímaným hadrem. Jednotlivé koleje s rachotem dopadají na zeď a polici s hračkami.

Křičím na Ester, ať hned uklidí ten bordel, vzápětí na Adama, ať jí pomůže, že on je vlastně původce toho bordelu. Často dělá nepořádek, ale to nebyl tenhle případ. Teď si jen postavil dráhu pro vláčky, jen si hrál.

Pak sestoupí ze svých výšin manžel, nemocný virozóu nebo nějakým nasedajícím zánětem, kdo ví, chudák, aby ty děti zachránil před tou hysterkou - mnou. Jeho mozek začně chrlit úžasné aktivity pro děti, pro které se ony okamžitě nadchnou a nuda se náhle rozplývá jako pára nad hrncem.

Na hlavu si nasadí velký černý mafiánský klobouk, který mu přivezl kamarád Předseda z Ameriky, přes záda přehodí a na prsou sváže bilé prostěradlo velikostí pro dva, takže z prostěradla se stává částečně plášť částečně vlečka, v jedné ruce třímá florballovou hokejku coby hůl vetchého kmeta a dostatečně silně s ní tluče o zem. Rány do laminátové podlahy se pěkně rozléhají a okamžitě upoutávají pozornost obou dětí. V druhé ruce nese zlatý hřeb dne, jímž je mapa pro děti. Podle té mapy mají najít poklad. A tím je, jak jinak, čokoláda. Při tom musí překonat mnohá nebezpečenství příkladně kliky od dveří jsou rozžhavené jako láva, takže se jich nemohou doktnout. Ale jak se dostat za dveře, kde může být ten poklad??

Sotva je poklad nalezen a čokoláda spolykána, už tu frčí dyžina. Without you od Ushera, pěkná ironie na mě, říkám si, a hned na to I need the hero. Teda ta Bonnie Tyler to uměla rozbalit. Narozdíl ode mě. Sedím dole v kuchyni, držím se za hlavu, přeplněnou černými myšlenkami o mé neschopnosti, míře sebeovládání se, a poslouchám, jak děcka nadšeně dupou a radostně výskají. Sotva se trochu zklidní, už se vyráží k moří. Mořem se stává modrá vanička z Ikei, ve které se děti koupaly jako malá miminka. S jásotem do ní hupnou..

Tak, a teď si chvíli hrajte samy. Ukázal jsem vám, jak, řekl manžel dětem, které si přály samozřejmě tatínka urvat pro sebe až do večera. Show - how. Jako matka bych asi měla mít nějaké osobní rodičovské show - how a know-how, ale to právě nejspíš nemám. Jak, asi přemýšleli, jak věděli?, naši rodiče nebo prarodiče nebo rodiče těch prarodičů co, jak a kdy dělat s dětmi, a měly vůbec na takové přemýšlení tehdy čas?

Za posledních asi 240 hodin jsem byla s Adamem venku asi 70 minut a s Ester 10 minut. Těch 10 minut u obou představuje cestu k doktorovi. Na dnešek v noci mě Adam vzbudil a dožadoval se mojí pozornosti cca ve 23.45-00:00, 1:00-1:30, 3:50 a 5:30, kdy už chtěl vstávat. Moje tělesná teplota po celou tu dobu 37,3, nepříjemné pocity v krku. A viry se vesele rozmnožují dál. Mimochodem muž se latinsky řekne vir. Jistá souvislost je zde patrná :)

Takže se dostávám k jádru věci. Za oněch zmíněných 240 hodin, kdy jsou děti nemocné a pak se pomalu postupně uzdravují, jsme měli jen jednu návstěvu, babičku a švagra, co se nebojí bacilů a dědečka co se trochu bacilů bojí, kdy za okny je vpodstatě nepřetržité temno, někdy sníh, tak spolu, skoro jak o život, kreslíme, a to pastelkama, fixkama, vodovkama, propiskama, křídou na tabuli, někdy stříháme, co nakreslíme, když to není právě ta tabule, nebo z reklamních letáků děti vytřihují, co se jim líbí nebo mají rádi, třeba Mc Quina nebo Kinder Pinqui, děláme různé úkoly v chytrých knížkách pro děti nebo ve Sluníčku, lepíme samolepky, vaříme, i když Adam třeba jen oloupe cibuli nebo strouhá tvrdý rohlík nebo se patlá v bezvaječném těstě a Ester solí řízky, pečeme na plechu, vykrajujeme z listového těsta, modelína už je dávno zničená, zpíváme, díváme se na pohádky, čteme pohádky, taky trochu mlsáme, schováváme se ve stanu, navlékáme korálky a x dalších činností. Ale to pořád nestačí. Po několika dnech jsou takových činností nasycené a mě chybí energie i fantazie na něco neotřelého. Energie na fantazii.

Tady story končí. Měla jsem pocit po těch deseti dnech, kdy byl stále někdo nemocný, teď už nejspíš včetně mě, že to nebere konce a já jsem zralá na Bohnice. Možná ano, ale pouze dočasně. Asi šlo o vedlejší efekt takového domácího vězení, když jsou děti nemocné, kdy my všichni pociťujeme akutní nedostatek energie proudícího vzduchu.

Zdraví a jaru zdar!